KAPITOLA 5
Nesnesitelná těžkost bytí
Být kartářka vytáhla bych si jistě kartu milenka, snad taková karta existuje. Věděla bych to, na to má kartářka nárok. Jenže já nejsem kartářka. Mé čarodějnické umění je velmi slabé. Ne, nedokážu přesně říct, co se kde děje s mými blízkými. Ale někdy přece jenom... Přece jenom ve mně kus čarodějnice je, asi jako v každé ženě. Klidně se tomu dá říkat i intuice, je to jedno.
Věděla jsem, že má milenku od chvíle, kdy ji měl. Znáte to, člověk na začátku ani moc dobře nerozezná, kdy je vlastně ten začátek. Takže stejně jako oni dva – muž, vedle kterého žiju poslední čtyři roky, a žena, která se zjevuje jako přízrak na posledních fotkách z jeho víkendů, zřejmě nevěděli, jak nebo kdy přesně to vlastně začalo. Jisté je, že ten minulý víkend to začalo. Věděli to oni a věděla jsem to já.
Může za to film Nesnesitelná lehkost bytí. Zatímco člověk, který mi byl poslední roky nejblíž ze všech lidí na celém světě, dost často to byl dokonce jediný člověk, který vedle mě byl, trávil noc ve spacáku se svým novým objevem, já jsem si sama na naší obrovské posteli užívala film na obrazovce notebooku. Ano, přesně na tom počítači, který zná převážně jen vyťukávání a vyťukávání něčeho, co můžu někomu vyúčtovat, anebo něčeho, co je mé a pro mě, ale já doufám, že třeba to i tak časem přinese nějaký zisk. Ano, přesně na té masivní dubové posteli, kterou on vytvořil. Vždyť přece není tak nešikovný ani neschopný. Ta postel se mu fakt povedla. Proč jen teď nechce dát do pořádku ty lištičky v kuchyni, těch pár kachliček, ten parapet, to světlo, ten plot, ty vrata do stodoly, tu spodní bránu, ten mostek, přes ten potok, který by mohl být krásným zpestřením naší zahrady, zatímco teď je to jen zarostlá strouha? Proč je teď jinde?
Složitý příběh o tom, jak lehký může být život v dobách těžkých, těžších i nejtěžších jsem si užívala, jen škoda, že sama. Jistě by se mu taky líbil. Asi tři hodiny filmu byla taková dávka, že jsem se dostala do stavu silné melancholie. Bez ohledu na vnější okolnosti, které nás stahují do nejhlubších děr. Bez ohledu na vítr, který nás žene do takových výšin, ve kterých závratě trápí opravdu každého, dokonce i skálolezce, dokonce i ty, kteří jsou nejšťastnější na vrcholu vysokých pískovcových věží, přesně tam, kde já mám znehybňující závratě a místy bliju. Bez ohledu na životní peripetie, které jsou prostě jenom životními peripetiemi. Bez ohledu na tu postel, plot, potok či další pitominy. Bez ohledu na všechny hříchy vůči bližnímu svému, je tvůj bližní vždy tvůj bližní. Miluješ ho jako Boha, ač víš, že není žádný Bůh, ale člověk se všemi svými nedokonalostmi. A přinášíš mu dokonce své oběti.
Stejný závěr jako z toho filmu by vyplynul asi z každé pohádky, kde přece láska hory přenáší. Jenže kdo by dnes věřil na pohádky? Příběh se pěkně zakličkuje, dobro se promíchá se zlem tak dokonale, že od sebe nepůjdou rozeznat. Sofistikovaně se to zamotá do hávu intelektuální intimity se špetkou sexuálního vzrušení a nahoty. Přidá se velká politika, a aby toho nebylo málo, zakončí se to velkou tragédií. To už bude nadmíru jasné, že to není žádná pohádka se šťastným koncem. Takže člověk je po třech hodinách rád, že žije. A taky je šťastný, že má toho bližního svého, ač zrovna není poblíž. Jenže ouha. V tom podivném melancholickém rozpoložení se mi najednou vyjevilo, že můj blízký je vlastně teď poblíž někoho jiného. Já jsem zase jen sama u nás doma, neschopná přiznat si, že tohle už není žádné naše doma. Kdo ví, jestli kdy bylo.
V tom zvláštním stavu šťastného neštěstí či nešťastného štěstí jsem byla po dlouhé době schopna přesně definovat, jestli chci ten náš šťastně nešťastný a nešťastně šťastný vztah ještě prodlužovat anebo ne. Bez ohledu na všechny ty okolnosti a právě se zjevené milenky, co se možná právě teď derou po člověku, který aspiroval na muže mého života a otce mých dětí, jsem najednou byla přesvědčená, že máme ještě šanci. Přece ty čtyři roky nezahodíme. Přece to vše na něco bylo. Něco nám to přece ukázalo. Někam nás to přece posunulo. Přece to nebylo jen zlé. Přece je všechno zlé pro něco dobré.
„Mám tě ráda,“ píšu mu ve dvě ráno v tom svém stavu podivnosti ještě podivnější, než podivnost bývá, s intenzivním tušením, že právě nespí sám. Třeba i ta milenka, která by mohla být mojí kartou v ruce, kdybych byla kartářka, všechno změní. Třeba právě ona mě vytrhne z mé sebedestruktivní role ženské, se kterou se fakt nedá vydržet.
Já chci, chci přece být báječná ženská, co si ji vezme báječnej chlap. Báječnej chlap?
„Říkám ti spíš kokot, přestože vím, že se v tobě dá najít i ten báječný chlap. Máš chyby, ale jsi báječný chlap. Nevím, proč ti to neříkám. Nevím, proč mě to napadá jen, když tu právě nejsi. Když se někdy uráčíš navštívit naše doma, které pomalu a jistě začíná být spíš parodií na doma, jsi tu za kokota.“
„Teď se máš vrátit z víkendu, kde si tě našla ona. V prvním kontaktu s ženami zrovna neoslňuješ, ale tam na výletech jsi velkým hrdinou. Ženy, které neblinkají ve stavu vzdušnosti a expozice tak jako já, ti jistě padají k nohám, resp. jsou ti velmi vděčné za to, že nepadají. A ty si tu vděčnost můžeš pěkně vybrat, jako správný nadržený samec. Nedivím se jim ani tobě, máš tam to, co nemáš doma.“
„Za milenku se na tebe vážně nemůžu zlobit, ale za ty nazouváky ano…“
„Přes den sbírám všechny ty věci, které prostě zůstanou tam, kde je odložíš, dokud je neuklidím. Jsem pořád sama, takže klidně můžu hlasitě vyřvávat, že - to je fakt kokot. Vytírám a vzpomínám, jak jsi mi naposledy čerstvě umytou podlahu pošlapal nazouváky zvenku, protože jsi měl problém ty nazouváky sundat z nohy. Nazouváky, ty nazouváky, co se prostě nazují a vyzují, tak prostě, že snáz už to nejde s žádnou jinou botou, jakkoli prostou.“
Já tomu říkám bezohlednost. Takový je on. Takového chlapa chci? Neváží si mé práce. Neocení, že jsem poklidila. A hned pošlape i to, co se mi z celé té hromady úkolů, které se snažím udělat, opravdu udělat podařilo.
Chci tu mít uklizeno, i když už to tu není moje, i když to nikdo neocení. A stejně tu chci mít uklizeno na den, kdy se vrátí. To kvůli tomu chlapovi, co mu říkám kokot, aby se tu cítil jako doma. To kvůli té zpropadené chiméře, co sice vypadá jako doma, ale je to místo, kde nechci být. Chtěla jsem být doma. Jsem tam, kde dělám služku. Jsem tam, kde si mě neváží. Má sebeúcta? Co to je?
Fakt to nemá cenu. „Ať si to s ním zkusí ta druhá,“ nadávám v myšlenkách, i to umím. Přestože jsem ještě v noci na vlně lehkosti bytí a melancholie doufala, že se mi podaří zahnat všechny ty lačnící milenky zpět do svých děr, během dne to vidím jinak. Vždyť si není schopný sundat ani ty venkovní nazouváky! Zavrhuji všechny šance na návrat tam, kde ještě pořád jsem, ač už dlouho slibuji, že už nebudu.
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.