Celý příběh...
NEOPOUŠTĚJ MĚ
Příběh o cestě za sebeúctou
KAPITOLA 1
Vešla jsem dovnitř.
Já, se mnou i kočka na vodítku a náš pes, opravdu velký pes, tak velký, že váhově už dávno překonal i mých padesát a něco kilo. Jsme celkem vtipná trojka, kočka na vodítku, pes na volno a bláznivá panička k tomu. I ta panička by někdy potřebovala přivázat, aby tolik nelítala ve svých vzdušných zámcích a nebojovala s větrnými mlýny.
Už ani nevím, v jakém pořadí to bylo, do dveří jsme se hrnuli všichni současně. Tak tak, že jsme prošli, tak tak, že jsme se do malé vstupní chodby našeho malého domu všichni poskládali. Skládání je o to těžší, že se nám tu vždycky motá ta šňůrka od vodítka, která má na konci ještě kočku do chvíle, než se mi podaří ji vysvobodit z postroje. Teď nám to skládání ještě zhoršily i neočekávané předměty, které se tu zjevily během naší procházky jako létající talíř mimozemšťanů. Nebyly tu a teď tu najednou jsou. Leží tu u dveří do sklepa, zavazí, provokují. Ty tu teď nemají co dělat, sakra.
Jak razantně se změnily mé relativně příjemné pocity! Zůstaly venku, byly pryč. Hned za vstupními dveřmi přišel šok. Takové nenápadné krámy – spacák, karimatka, batoh, obyčejnosti, které v pátek obyčejně zčásti zakrývají ty naše obyčejné komunistické kachličky, protože v pátek se odjíždí ven, najednou spustily neobyčejnou lavinu. Byla to lavina, která zabíjí a bere vše. Přišel s ní zával mrazivých pocitů, které nešly setřást. Svíraly mě tak, až jsem se dusila. Teď přece neodjede!
Byl to blesk z čistého nebe. Musím však přiznat, že to naše společné nebe se nejevilo úplně bez mráčků snad žádný z našich společných dnů. A že jich bylo. Skoro čtyři roky. Kolik hádek jsme už za tu dobu stihli? Kolik výčitek?
Kolik rozchodů? Kolik odchodů? Žádný definitivní, ale to se dnes má změnit. Na definitivní ránu do srdce jsem však nebyla připravena. Může na ni být vůbec někdy člověk připravený? Celý můj svět se smrskl do jednoho slova: „trápení“. Na nic jiného nebyl prostor. V pátek ráno jsem se celou svou bytostí trápila obavami, že večer mi uteče, tentokrát nadobro. Přesto v předvečer na celé desítky minut hlava zcela vypustila možnost, že by se mi přece jenom nakonec ztratil ze života, abych se já následně ztratila z toho jeho. Ne, teď ne přece. Teď tady nemůžu zůstat sama.
Jasně, za pár hodin tohoto dne se mi hlavou protančilo tolik myšlenek, co už dlouho ne. Dnes mě opustí? Ráno to byly mohutné vějíře obav, které však během dne překryly mnohem děsivější výjevy. Pak se vše rozplynulo do neidentifikovatelného chlácholícího oparu, ve kterém pro jeho odjezd nebylo místo. Dnes mě opustí? Ne, dnes ne. Postupně jeho odjezd zmizel z obzoru tak dokonale, že pro mě přestal existovat. Koho by napadlo, že jen dočasně?
Ještě před chvílí na zahradě byly mé pocity ovlivněny právě tím, že se mi s pomocí mého spolubydlícího, co měl být mým životním spolubojovníkem, ale nebyl, podařilo trošku ztlumit hlavu. Možná i díky tomu, že jsme dali průchod svým pocitům a emocím, přišla úleva. Zmizely strachy. Lebedila jsem si v docela pohodlné myšlenkové mlze. Nic nešlo rozklíčovat a tentokrát mi to bylo jedno. Žádné ostré myšlenky, žádná ostrá bolest, jen povznášející otupění. Byla to clona dodávající mi alespoň zdánlivý klid, alespoň pro ty okamžiky, které právě definovaly můj život. Nic předtím a nic potom. To potom však pochopitelně přišlo. Následovalo hned, jakmile jsem překročila práh domu.
Na myšlenkové tance jsem za těch sedmatřicet let, co svoji hlavu nosím na krku, dosti zvyklá. A přesto jsem nebyla schopná znovu přijmout myšlenku, že dojde na nejhorší.
Na nejhorší fakt dojde, jenže co je úplně to nejhorší? Co mě čeká? Ztrácím nad sebou kontrolu.
Ještě před chvílí jsem se na procházce s chlupáči dostala do blaženého stavu nicnedělání a nepřemýšlení. Všechno na chvilku ztichlo. Nabrala jsem aspoň trochu tolik potřebných sil. Jenže hned za dveřmi mě čekalo to obrovské překvapení. Ne, ty věci nebyly tak obrovské, nebylo jich tolik, jako bývá, když se odjíždí za kamarády. O to hrozivější byly. Tentokrát byl jeho odjezd úplně jiný, tentokrát nás opravdu opustí.
Tolik jsme toho stihli za těch pár hodin. Taková dávka bolesti, slz, smíchu, štěstí, radosti i vášně. Na hmotnost by to jistě vážilo několik let života, ne dnů nebo týdnů, ale let, tolik toho bylo.
Bez přehánění, byl to den, kdy si člověk sáhne na své nejhlubší dno, a pak ještě hlouběji. Byl to zářez břitvou do masa, pak sekerou do kostí, aby se nakonec všechno pěkně sešrotovalo do něčeho, co by nežralo ani prase. Byl to den, který změní celý život. Už nikdy to nebude jako dřív.
Ten den jsem prožila okamžiky, které dokážou odstřelit člověka někam s tím, že cíl je v nedohlednu a navíc neznámý. Chvílemi pochybujete, že vůbec přežijete. Marně tápete po autopilotovi. To vy přece máte řídit svůj život! Čí je problém, že neřídíte? Hledáte záchrannou brzdu. Spouštíte všechno, co se spouští při záchraně života – nebo vztahu? A sami se přitom divíte, co všechno se spouští.
Ano, než jsem vešla do našeho domu, který vlastně nebyl můj, ale jeho, uvědomila jsem si, že by bylo strašlivě bolestivé, kdyby opravdu zmizel za ní. Ta varianta ale nepřicházela v úvahu, vždyť za půl hodiny začínalo naše letní kino. Letní kino u nás na vesnici, nesmírný, téměř vesmírný zážitek. Událost, která se opakuje jednou, dvakrát, maximálně třikrát za léto. A pak zase za rok.
Číst dál... KAPITOLA 2
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.
Příběh o cestě za sebeúctou
KAPITOLA 1
Vešla jsem dovnitř.
Já, se mnou i kočka na vodítku a náš pes, opravdu velký pes, tak velký, že váhově už dávno překonal i mých padesát a něco kilo. Jsme celkem vtipná trojka, kočka na vodítku, pes na volno a bláznivá panička k tomu. I ta panička by někdy potřebovala přivázat, aby tolik nelítala ve svých vzdušných zámcích a nebojovala s větrnými mlýny.
Už ani nevím, v jakém pořadí to bylo, do dveří jsme se hrnuli všichni současně. Tak tak, že jsme prošli, tak tak, že jsme se do malé vstupní chodby našeho malého domu všichni poskládali. Skládání je o to těžší, že se nám tu vždycky motá ta šňůrka od vodítka, která má na konci ještě kočku do chvíle, než se mi podaří ji vysvobodit z postroje. Teď nám to skládání ještě zhoršily i neočekávané předměty, které se tu zjevily během naší procházky jako létající talíř mimozemšťanů. Nebyly tu a teď tu najednou jsou. Leží tu u dveří do sklepa, zavazí, provokují. Ty tu teď nemají co dělat, sakra.
Jak razantně se změnily mé relativně příjemné pocity! Zůstaly venku, byly pryč. Hned za vstupními dveřmi přišel šok. Takové nenápadné krámy – spacák, karimatka, batoh, obyčejnosti, které v pátek obyčejně zčásti zakrývají ty naše obyčejné komunistické kachličky, protože v pátek se odjíždí ven, najednou spustily neobyčejnou lavinu. Byla to lavina, která zabíjí a bere vše. Přišel s ní zával mrazivých pocitů, které nešly setřást. Svíraly mě tak, až jsem se dusila. Teď přece neodjede!
Byl to blesk z čistého nebe. Musím však přiznat, že to naše společné nebe se nejevilo úplně bez mráčků snad žádný z našich společných dnů. A že jich bylo. Skoro čtyři roky. Kolik hádek jsme už za tu dobu stihli? Kolik výčitek?
Kolik rozchodů? Kolik odchodů? Žádný definitivní, ale to se dnes má změnit. Na definitivní ránu do srdce jsem však nebyla připravena. Může na ni být vůbec někdy člověk připravený? Celý můj svět se smrskl do jednoho slova: „trápení“. Na nic jiného nebyl prostor. V pátek ráno jsem se celou svou bytostí trápila obavami, že večer mi uteče, tentokrát nadobro. Přesto v předvečer na celé desítky minut hlava zcela vypustila možnost, že by se mi přece jenom nakonec ztratil ze života, abych se já následně ztratila z toho jeho. Ne, teď ne přece. Teď tady nemůžu zůstat sama.
Jasně, za pár hodin tohoto dne se mi hlavou protančilo tolik myšlenek, co už dlouho ne. Dnes mě opustí? Ráno to byly mohutné vějíře obav, které však během dne překryly mnohem děsivější výjevy. Pak se vše rozplynulo do neidentifikovatelného chlácholícího oparu, ve kterém pro jeho odjezd nebylo místo. Dnes mě opustí? Ne, dnes ne. Postupně jeho odjezd zmizel z obzoru tak dokonale, že pro mě přestal existovat. Koho by napadlo, že jen dočasně?
Ještě před chvílí na zahradě byly mé pocity ovlivněny právě tím, že se mi s pomocí mého spolubydlícího, co měl být mým životním spolubojovníkem, ale nebyl, podařilo trošku ztlumit hlavu. Možná i díky tomu, že jsme dali průchod svým pocitům a emocím, přišla úleva. Zmizely strachy. Lebedila jsem si v docela pohodlné myšlenkové mlze. Nic nešlo rozklíčovat a tentokrát mi to bylo jedno. Žádné ostré myšlenky, žádná ostrá bolest, jen povznášející otupění. Byla to clona dodávající mi alespoň zdánlivý klid, alespoň pro ty okamžiky, které právě definovaly můj život. Nic předtím a nic potom. To potom však pochopitelně přišlo. Následovalo hned, jakmile jsem překročila práh domu.
Na myšlenkové tance jsem za těch sedmatřicet let, co svoji hlavu nosím na krku, dosti zvyklá. A přesto jsem nebyla schopná znovu přijmout myšlenku, že dojde na nejhorší.
Na nejhorší fakt dojde, jenže co je úplně to nejhorší? Co mě čeká? Ztrácím nad sebou kontrolu.
Ještě před chvílí jsem se na procházce s chlupáči dostala do blaženého stavu nicnedělání a nepřemýšlení. Všechno na chvilku ztichlo. Nabrala jsem aspoň trochu tolik potřebných sil. Jenže hned za dveřmi mě čekalo to obrovské překvapení. Ne, ty věci nebyly tak obrovské, nebylo jich tolik, jako bývá, když se odjíždí za kamarády. O to hrozivější byly. Tentokrát byl jeho odjezd úplně jiný, tentokrát nás opravdu opustí.
Tolik jsme toho stihli za těch pár hodin. Taková dávka bolesti, slz, smíchu, štěstí, radosti i vášně. Na hmotnost by to jistě vážilo několik let života, ne dnů nebo týdnů, ale let, tolik toho bylo.
Bez přehánění, byl to den, kdy si člověk sáhne na své nejhlubší dno, a pak ještě hlouběji. Byl to zářez břitvou do masa, pak sekerou do kostí, aby se nakonec všechno pěkně sešrotovalo do něčeho, co by nežralo ani prase. Byl to den, který změní celý život. Už nikdy to nebude jako dřív.
Ten den jsem prožila okamžiky, které dokážou odstřelit člověka někam s tím, že cíl je v nedohlednu a navíc neznámý. Chvílemi pochybujete, že vůbec přežijete. Marně tápete po autopilotovi. To vy přece máte řídit svůj život! Čí je problém, že neřídíte? Hledáte záchrannou brzdu. Spouštíte všechno, co se spouští při záchraně života – nebo vztahu? A sami se přitom divíte, co všechno se spouští.
Ano, než jsem vešla do našeho domu, který vlastně nebyl můj, ale jeho, uvědomila jsem si, že by bylo strašlivě bolestivé, kdyby opravdu zmizel za ní. Ta varianta ale nepřicházela v úvahu, vždyť za půl hodiny začínalo naše letní kino. Letní kino u nás na vesnici, nesmírný, téměř vesmírný zážitek. Událost, která se opakuje jednou, dvakrát, maximálně třikrát za léto. A pak zase za rok.
Číst dál... KAPITOLA 2
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.