KAPITOLA 2
Vždyť to je ta naše kultura.
Co na tom, že je ta kultura laciná, vlastně zcela zdarma? Co víc chtít od vesnické kultury? Co víc chtít od vztahu než pár drobností jako třeba letní kino? Pár šťastných dílků a celá skládanka najednou vypadá jinak. Anebo ne? Láska se nedá konkretizovat. Nedá se definovat. Nedá se převést do slov ani do činů. Láska je. Anebo není.
S tím kinem jsem v podvečer počítala. Ještě ráno jsem však nepočítala ani s tím, že by současná realita byla tvořena něčím jako on a já, něčím jako náš vztah. Co nám zbylo? Co je ještě naše? Teď najednou nemá být naše ani to pitomý kino, ani moje, ani jeho, ničí.
Ničíme všechno. Tolik jsme toho zničili, i tu v domě. Je to takový zahradní dům, jeho majitel se přesunul asi o tři zahrady dál, tam je kostel a hřbitov. Pro jednoho je ten dům velký. Pro dva lidi, dvě kočky a psa rozměrů našeho psa tak akorát. On mohl přede mnou utíkat do sklepa za klidem, já ho mohla posílat přes zahradu do stodoly, když jsem potřebovala klid. Byl by tu i dětský pokoj, původní ložnice starého pána, kdybychom z něho neudělali skladiště. „My si vystačíme s obývákem, ve kterém je postel, aspoň budeme spolu, když ty chodíš spát dřív než já,“ malovali jsme si na začátku.
Jo, na začátku jsme taky malovali. V hlavním patře domu, pod kterým jsou sklepy a nad kterým je půda, co by se z ní docela snadno dalo udělat podkroví, kdybychom nebyli neschopní, jsme vymalovali vše, vyjma té původní ložnice, co z ní měl být dětský pokoj. Ten byl na řadě po kuchyni, jenže kuchyň je v rekonstrukci už druhým rokem.
Ne, není to tak hrozné. Daleko horší to bylo, když jsme dělali nové elektrické rozvody. To byla teprve destrukce! Všude bylo tolik prachu, že jsme přes něho nemohli vidět, jak se jeden druhému vzdalujeme. Teď je elektřina v kuchyni hotová a náš vztah je na prach. Ten drát, který čouhá za zdi a čeká na připojení světla, mi pořád dokola připomíná, jak nerada mu hrnu do tváře „já jsem ti to říkala.“ Já jsem to světlo nechtěla. Nechtěla jsem hlavně drát čouhající ze zdi. Už tehdy jsem věděla, že věta „světlo se udělá potom,“ je příliš neurčitá. Už tehdy nebral můj názor v potaz, a to jsem mohla stokrát vysvětlovat, tlačit, dělat scény, prosit. Ne, podle mě to prostě nebude. „Nemysli si, berane, já si s tebou poradím,“ asi si myslel on.
Je tu nová podlaha, skoro. Je tu starý sporák, nová myčka, linka, dřez. Jenže za dřezem chybí čtyři kachličky. Tolik času nám vzalo sehnat tu kuchyňskou desku. Tolik jsme se dohadovali při vybírání dřezu a baterie. Tolik bych se radovala, jak skvěle, prakticky i stylově jsme to všechno společně vybrali a zařídili. Domluvili jsme se. Dokázali jsme to. To se nám fakt povedlo! Jenže nad dřezem chybí čtyři kachličky.
Dokonce i vodovodní potrubí se nám podařilo udělat nové, zazdít, vydláždit kachličkami.
Vzpomínám na to nadšení, když jsme na podlaze našli pár původních kachliček z kuchyně. Pocházejí z téže éry jako ty kachličky v chodbě. Jsou původní. Tento dům má datum narození stejné jako jeho současný majitel, 1980. Já jsem jen o rok mladší, ale stejně mám zvláštní pocit z toho, jak jsme s tím domem propojení už narozením. Kachličky jsou důkazem, že se toho v té době moc nepovedlo, ostatně duch tohoto domu nám to pořád dává dost najevo. Jemně béžové kachličky v naší kuchyni, zdobící vlčí máky jen lehce cihlové barvy, jsou tou výjimkou, potvrzující pravidlo. Vlčí máky kuchyň probouzejí k lehkosti, přesně tou dávkou romantiky, která není ani moc, ani málo. Skvěle uvařeno, dobrou chuť! Ta kuchyň by měla pozoruhodné staronové kouzlo s těmi retro kachličkami z osmdesátých let, i přes to nové plastové okno. Škoda jen, že ten nový parapet vadí v otvírání té nové výsuvné skříňky.
„Jo, to kvůli té skříňce jsi mě tehdy poprvé vyhazoval z domu. A já bych teď klidně mohla pronést - já jsem ti to říkala. Udělal jsi špatně i ten parapet, který tak dlouho pod oknem chyběl. To nevadí, vždyť ho opravíš. Ale kdy?“ povídám si s tebou v duchu, abych nekalila vodu. Je tak kalná, že se změnila v bláto. A čistička? Jaká čistička? Proč? Na co? Na to bláto? Dej pokoj, na to není čas.
Ty vlčí máky v kuchyni mě baví, nakonec i ta myčka, dřez. Jenže koleno rozvodu vody, ač bylo staré sotva pár dnů, prasklo. To se nám nezvykle podařilo ty rozvody zazdít a vydláždit staronovými vlčími kachličkami rychle. Jenže vlk tomu nechtěl. Záhy jsme museli vše znovu bourat a měnit, aby nám vůbec tekla voda. Voda teče. Na kachličky, které kryjí ten dvakrát nový rozvod vody, už však nedošlo. Přitom by se jich ještě pár na podlaze našlo. Přitom by stačil den, maximálně dva, a i naším pomalým tempem by to šlo. Jenže to by musela být snaha, to by tu nemohly být další a další záležitosti, které by se za den až dva daly zvládnout i pomalým tempem. To by hlavní aktér musel hrát moji hru na doma nikoli hru „kdo uteče, vyhraje.“
Já už nemám dva roky, abych čekala, až se ta kuchyň dodělá, že bychom třeba mohli začít dělat dětský pokoj. Biologické hodiny pomalu přestávají tikat, dokončení kuchyně je v nedohlednu, a dětský pokoj je v plánu až za kuchyní.
Hned, jak jsme se nastěhovali do domu, který byl plně zařízený, skoro čtyřicet let tím stejným, začali jsme všechno bourat, měnit a přetvářet k obrazu svému. Jakkoli krásný ten obraz byl, byl dosti matný. Čím víc nás naše počáteční nadšení hnalo, tím rychleji splasklo jako prázdná bublina. Moc z něho nezbylo. Vedlo jenom k tomu, že uvnitř je nedokončená kuchyně a místo dětského pokoje skladiště. Nic nemá své místo. Je to chaos, který mi nevyhovuje. Mně nevadí chaos, ale potřebuji v něm mít systém. Bez systému jsem ztracená. Cítím se tak ztracená.
Obrovská zahrada místy vypadá jako po bombardování. Ta zahrada, která mě tak láká. Ta zahrada, která se stala zlodějem mého času. Tolik o ní přemýšlím. Tolik času mě stály ty mé záhonky. Tolik sil mi zvaly ty kamenné zídky, které jsem skládala, zatímco on jezdil po výletech. Jak moc jsem si přála, aby to tu bylo hezké? Tak moc, že se to raději pokoušela skládat sama, než abych jela na výlet s ním. Tak dokonale jsem měla promyšlené to zachytávání dešťovky poblíž plotu a vyvýšených záhonků. Tak moc mě mrzí, že místo dvou je jen jeden záhonek, a proto jsme letos neměli kam dát mangold. Ach, vždyť i on ho chtěl. Chtěl pěstovat mangold, tedy byl by rád, kdybych ho pěstovala. To říkal, ale záhonek nechtěl, neměl na to čas, to říkal taky.
Nejvíc hádek však jistě stál ten plot. Teď vypadá spíš jako torzo plotu a přece se s tím vztyčil náznak naděje, že by přece jednou... Ano, i ten plot jsme rozdělali. Kdyby byl dodělaný, daly se k němu stavět ty kamenné zídky, nádrž na vodu, konečně osázet ten záhon keři. Tolik jsem doufala, že nás ty keře ochrání před tím smradlavým hnojníkem u sousedů, který se za ty dva roky, co tu jsme, rozrostl asi pětkrát. A taky se na tom hnojníku zabydleli potkani. Ti završili zkázu mé duše. Duše té ženské, která dokázala zavřít oči nad tím, co všechno by bylo potřeba udělat. Dokázala by se radovat, že aspoň něco je, jen kdyby bylo s kým se radovat. Potenciální spoluradovač byl totiž víc trapič než cokoliv jiného.
„Máme přece jeden druhého, máme přece naše chlupáče. Když se budeme snažit, všechno půjde. Ale kde je ta snaha, sakra?“
Ne, ani v nejmenším jsme se sousedy nikdy nic neřešili, měli jsme co dělat sami se sebou. Vystačili jsme si my dva, měli jsme dost práce s naším bombardováním. Podařilo se nám rozbombardovat dům, zahradu i náš vztah tak moc, že začal připomínat ostré střípky skla. Bolely. Chyběla vůle cokoliv opravovat, dokončit nebo uklidit. Chyběla síla cokoliv měnit. Rozbilo se to. Výstavba toho našeho opravdového doma se pozastavila na neurčito, případně na nikdy. Těžko říct přesný termín, nikdo z nás nikdy nesebral odvahu to vyslovit.
Je jasné, že se ty střepy nedají slepit, ale já v nich objevila jakýsi drátek, sakra. Takový tenký drátek, který nebyl vůbec vidět. Tenký, ale zatraceně pevný drátek, který nás držel při sobě. To bych se pěkně nadřela, kdybych ho měla přestřihnout kombinačkami. Šlo by to vůbec? Co jiného by nás dva tak dlouho při všech hádkách a trápení se navzájem udrželo? Ten drátek za to může, to pouto, láska. Láska?
Jak moc to doma pro mě bylo důležité? Jak moc mi docházelo, že na to doma musejí být dva, a ten druhý tu věčně není? Stejně by mě ani v nejhorším snu nenapadlo, že tohle se opravdu může stát. Ne, jako beran jsem zvyklá tlouct hlavou do zdi, i když je jasné, že zeď má značně navrch. Jako nenapravitelný snílek pořád a pořád věřím, že přece nějaká naděje je, že přece lidi nemůžou být tak zlí, sobečtí a bezcitní. Oni třeba jen tak vypadají. Přece nemůžou být lidi tak neschopní. Jsme na to dva, kdybychom se společně snažili. Kdybychom táhli za jeden provaz. Kdybych já na všechno netlačila a kdyby on na všechno tak nekašlal. Samé kdyby.
A pořád a pořád, znovu a znovu zažívám zklamání, které mě sžírá zevnitř. Už jsem vevnitř tak strašně rozežraná, že už asi nedokážu dát průchod svým pocitům. Jsou jako sůl do otevřené rány. Jsou vevnitř a dělají ze mě člověka, kterého bych neměla ráda ani já sama. Věčného kritika, člověka plného nespokojenosti, kterého dokáže vyvést z míry i něco, co třeba vůbec není. Co kdyby bylo?
Číst dál... KAPITOLA 3
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.