KAPITOLA 3
Ten tlak začíná být nesnesitelný pro nás oba.
Nedokážu se tady od toho odpoutat, od všech těch nedodělávek. Moc na všem lpím, tlačím na něho, přestože vím, že on na ten tlak není schopný reagovat jinak než útěkem. Nikam to nevede. Zkouším to dělat sama, ale nezvládám to. Neumím to. Nesnáším to věčné hledání věcí po domě, protože nic nemá své místo.
Potřebuji šroubovák, kladivo, metr, vrtačku, kleště, motyku, lepicí pásku, nůžky, plech do trouby… „Nevíš, kde to je?“ žádám ho, ať hledá on, mě přitom hledání rudnou oči tak, že nic nevidím. Jsem vytočená. To se pak dostávám do stavu své největší protivnosti a nesnesitelnosti. Ve stresu jsem ta fúrie, co je s ní nešťastný. Kdy jsem naposledy nebyla ve stresu? Kdy jsem naposledy nebyla fúrie? Kdy jsme spolu naposledy byli šťastní?
Nedivím se mu, že ode mě prchá tak často, jak jen to jde. Chvílemi nesnáším i sebe sama. Tolik bych chtěla vyhnat tu strašnou ženskou, která se ze mě stala. Tolik bych se chtěla radovat, jak se nám společně daří. Jenže nám se nedaří. My neděláme nic společně.
Já sama vlastně vůbec nevím, kdo by ze mě zbyl, kdyby ta strašná ženská, co věčně dělá nějaké trapné scény a hraje divadlo, o které ani sama nestojí, opustila scénu.
Dobře, neklapalo nám to. Zřejmě jsme se snad i v nějaké hádce na nože rozešli. Já jsem byla rozhodnutá, že se odstěhuji z tady toho všeho. Přesvědčení, že on tu přece někoho jako já potřebuje, však zůstává. Vždyť on nezaleje ani ty rajčata, když mu neřeknu.
Jakkoli, v září jsem se měla stěhovat, ale už jsem si stihla požádat o prodloužení termínu mého odstěhování. Na dohled byla nová práce. Několik posledních měsíců bojuji s vyhořením. Pracuji jako pisálek, pisálek píše, až se hlava přehřívá a někdy i buchne. Je to takový trochu umělec. A donuťte umělce psát něco, s čím vnitřně nesouzní. Je to kreativec, křehká duše, té se těžko poroučí. Peníze jsou slabý motor, ten sotva pohne s múzou. Ta moje múza stávkuje už několik měsíců. Jistě to souvisí i s tím, že se jí nelíbí ty nedodělané kachličky v kuchyni nebo záhonky, které by byly moc krásné, kdyby na ně byl čas.
Ach, jak mě ty kameny za oknem zvou ke stavění zídek! Jak mě ty záhonky za oknem svádějí! Jak ráda bych je udělala ještě mnohem a mnohem krásnější. A pak ještě a ještě. Na zahradě se dá strávit celý den, dělat užitečnou práci, ale to není ta práce, která se dá někomu vyúčtovat. A já přece potřebuji něco vyúčtovat, proč to ta múza nedokáže pochopit?
V létě jsem si zařídila volno od prací k účtování, abych v sobě znovu rozžehla pracovní plamen. Pustila jsem se do nového projektu, který zrcadlí můj otevřený a pravdivý postoj k tomu, o čem jsme psala několik posledních let. Jsem pyšná za tu odvedenou práci, o které vlastně nikdo neví, ani on. Nezajímá ho, co dělám. Ani můj nový projekt mi peníze nepřinese, rozhodně ne hned, a já jsem pod tlakem. A nedodá mi to ani energii, protože ta dovolená, kterou jsem si letos nedovolila, mi opravdu chybí. Volný víkend? Dva dny? Ne, vždyť mám tolik práce, vždyť je tady kolem všude tolik práce!
Pořád se za něčím honím, až uhoněná zjistím, že už vlastně ani nevím za čím. Přiznávám, ty dvě jeho letošní dovolené, kam jel prostě sám, mu tak trochu i závidím. Závidím mu i ty víkendové výlety. Proč někdy nenaplánujeme něco spolu, něco mimo tento dům plný práce a ošklivých slov? Proč jen já se neumím od všeho tady odpoutat? Co mě tady tak drží? Nejsou to sakra ty mé sebedestruktivní sklony? Jinak než sebedestrukce se to snad ani nazvat nedá.
Minulý týden jsem byla na pohovoru. Můj životopis dostali před rokem. Teď se ozvali, že prý bych se hodila. Asi teď nastal ten čas se někam posunout, říkala jsem si, když jsem vyrazila dvě stě kilometrů kvůli pohovoru. Byla to tak zvláštní náhoda, až jsem věřila, že to náhoda není. Pohovor jsem zvládla. Bylo to příjemné. Tolik chvály na sebe v tak vysoké časové koncentraci jsem snad neslyšela za celý život. Měli se ozvat tento týden. Neozvali se.
Nemám zařízený život tak, abych mohla ze dne na den opustit něco, co jsem nazývala doma. Sama sebe tady vězním. A také ještě pořád nejsem schopná připustit si, že to doma, to jediné doma, které jsem kdy v životě měla, vlastně doma není. Na to tady bylo příliš mnoho problémů, které jsme neřešili. Já jsem je řešila až moc, on je neřešil vůbec. On měl útěk místo řešení. A tak jsme se v tom plácali a plácali, než se na jeho útěku zjevila ta pohodová ženská. Jo přesně taková, jakou bych i já strašně ráda byla. Jenže na bych se nehraje.
A hra pokračuje dál. Hra s názvem život.
Byl pátek a víkendová předpověď zněla: přívalové deště. To se na výlety s kamarády nejezdí. To se jezdí za milenkami. Teď už to vím, teď už prožíváme i ono poprvé, první víkend s milenkou. A první víkend v září.
Číst dál... KAPITOLA 4
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.