KAPITOLA 4
Pátek byl plný mnoha silných okamžiků, ale ten, kdy jsem spatřila sbalené věci za dveřmi, byl z těch nejsilnějších. Znenadání byla varianta, se kterou jsem vůbec nepočítala, realitou. Přišlo to zase, stav, kdy tělo přestává fungovat, protože není kde čerpat energii.
Ani nevím, jak se mi podařilo zout, sundat kočce postroj, pustit chlupáče dovnitř a spolu s nimi se přesunout do vnitřní chodby. Přesouvají se sem i ty osmdesátkové kachličky, ty které nejsou výjimkou potvrzující pravidlo. Tyto se nemůžou líbit snad ani slepému. S těmi kachličkami se přesunulo i mé zoufalství probuzené pár věcmi, které se objevily jen na pár chvil, protože jsou tu od toho, abych se již brzy stala opuštěnou.
Stála jsem na těch oranžovo béžových kachličkách s rádoby decentním vzorem, přímo pod takovým tím světlem, které znáte z babičkovských dob, ale není natolik babičkovské, abyste je někam umístili jako retro. Je však dost babičkovské na to, aby se nehodilo k tomu kýčovitému motivu kachliček. Je to světlo, které chcete ve svém novém domě hned vyměnit, ale když to neuděláte hned, straší vás tam pak pořád. Už to nevnímáte, ale straší. Je to jeden ze strašáků tohoto domu, a že jich tu je. Nevnímáme už ani to, že jen o kousek dál je šatna, kde je sice světlo nové, ale už pěkně dlouho jen bludičkuje. Místo opravy jsme to přestali vnímat.
Přiznávám, já sama to opravit neumím. A on přece není žádný opravář.
Tak co po něm chceš?/1/
Tak jsem tam stála jako pod rentgenem pod světlem, které jsme na začátku chtěli hned vyměnit a je tu přitom i na konci, kousek od světla bludiček v šatně, které však tentokrát bylo zcela zatměné. V celém domě snad svítilo jen to jedno rádoby retro světlo, které už jsme tolikrát málem rozbili, ale naštěstí – či naneštěstí na to nikdy nedošlo. Střepy jsou štěstí a to nám tu nejspíš schází.
To jednoduché kulovité světlo na chodbě má otevřené dno, takže přímo nad hlavou máte žárovku. Zdá se mi, že ta žárovka vydává i nějaké ničivé vlny, které míří rovnou do hlavy. Stála jsem tam pod tím světlem a žárovkou, a pomalu se propadala do pocitů naprosté prázdnoty. Spojila jsem jeho jméno s tóny zoufalství a v duchu volala a volala. Je tady? Je tady? Tou prázdnou, škaredým světlem hrozivě osvětlenou chodbou se vše rozléhalo jako v jeskyni, všechno mé zoufalství, všechna má nevyřčená slova.
Je dole ve sklepě? Sakra, kde je? Musí to vědět, teď mu to musím říct. Teď, dokud to jde, dokud mi zbývá ještě nějaká energie. Dokud se nechopí slova ta ženská, se kterou se nedá vydržet.
A pak ty zbytečky čehosi, co je ještě schopné alespoň trochu vidět víc než to sžíravé světlo, spatřily stín muže, který měl zabít všechny naděje na cokoliv. Pak ty zbytečky čehosi, co je ještě schopné vydat zvuk, který se s trochou štěstí dokáže proměnit i ve slovo, vynesly s tónem malé holčičky, kterou opouští jediná milovaná bytost a ona vůbec netuší proč: „Nejezdi.“
Díval se na mě beze slov. Jak jsem se snažila alespoň stát, vysílená tím jedním jediným slovem, byla jsem totálně bezmocná. Nezbylo ze mě nic, žádná část mé samé už nebyla má. Chyběla mi jakákoliv životní síla. Jemu chyběly obrysy. Byl to jen tichý vražedný stín. Byl to stín ve stínu. Stál v místnosti, která je obývákem a ložnicí zároveň. Tady trávíme nejvíc času. Tady je srdce našeho domova. Tady se milujeme, mazlíme, spíme. Tady se máme rádi a děláme takové to, když člověk nedělá nic. Tady se nám daří užívat jeden druhého. Ale teď se to tady náhle změnilo v místo, které poskytuje stín všem skrytým strašákům. Teď to byl úkryt toho, který mi má bodnout nůž přímo do srdce. A já stojím přímo na dosah, s odhaleným srdcem uprostřed nekonečně prázdné chodby, úplně sama, neschopná ze sebe dostat víc než dvě slova. „Nejezdi.“ „Prosím.“
Už to nebyl náš obývák, už to nebyl ten člověk, který tu byl, když jsem odcházela asi před půlhodinou ven. Tohle byl vzývač všech mých démonů. Ocitla jsem se v děsivém snu. Jenže z tohohle snu se nedá probudit, protože tohle není sen. Přesně tohle je ten bezcitný muž, kterému na mně vůbec nezáleží. Důvěrně ho znám, toho cizího muže, co teď udělá cokoliv, bez ohledu na to, co to udělá se mnou.
Díval se na mě přísně. Díval se, jako by ta holčička škemrala o další bonbón, když už jich snědla plný sáček. Já přitom jenom celou svojí holčičí duší žadonila jen o jedno pohlazení bříška, protože jsem nedostala najíst už několik dní a to bříško už setsakramentsky bolí. Tak nějak jsem se cítila, tak nějak se cítila ta holčička.
Holčička netušila, proč ona musí tak trpět. Co tak hrozného provedla tomu člověku, co ji dokáže jedním pohlazením vrátit do stavu běžné provozuschopnosti, ovšem jedině v případě, že to pohlazení dělá s láskou? Proč se ten člověk někdy jeví, jako kdyby snad žádné lásky ani nebyl schopný?
Ta holčička netušila, proč ji tu nechává samotnou, když ona ho právě teď tak nutně potřebuje. Udělala by cokoli.
Ta ženská, která mu i sobě už pěkně lezla krkem, moc dobře věděla, proč odjíždí. Dobře věděla, že na tom má svůj podíl viny.
„Prosím,“ ponižovala svou dětinskou prosbou holčička tu strašlivou ženskou, od které si půjčila hlas. Od té ženské, která se ještě před chvílí cítila dobře jako dlouho ne, a dokonce si nepřipadala tak strašlivá.
Vždyť jsme se ještě před chvíli milovali. Jak dlouho to bylo? Hodina? Víc ne. Jasně, ještě včera to bylo přece takřka černé na bílém, že se na víkend sbalí a odjede, ostatně už ani nepamatuji, který víkend to bylo jinak. Jenže tentokrát je to jinam. Předtím jezdil za kamarády, za zábavou, za odpočinkem. „Proč nejedeš taky?“ ptali se, a já odpovídala: „aby si ode mě odpočinul.“ Tak zvrácený náš vztah byl.
Dřív nebo později na to muselo dojít. A minulý týden na to došlo. Na scéně se zjevila milenka.
Číst dál... KAPITOLA 5
Muzika /1/ Vypsaná fixa: Mažoretka
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.