KAPITOLA 10
Moc z dětství si nepamatuju.
Když se do dětství vracím v rámci svých rádoby z kruhu vymaňovacích se technik, moc tam nevidím. Nepamatuju si to. Někdy se dost bojím, že jsou tam tak hrozný věci, že je raději nechci vidět. Možná tam jsem nabrala mapu s cestou do záhuby. Na té cestě přitom potkávám znamení, aby mě zmátla.
Občas mám totiž dojem, že to vlastně není tak zlé. Vždy by přece mohlo být hůř. Obhajuji své trápení. Schvaluji své sebetrýznění. Ani ten největší blázen by se však trvale nehnal do záhuby, proto ta znamení a můj vnitřní zmatek. Ani bláznivá ženská se sebedestruktivními sklony by se přece dobrovolně nevydala na cestu do pekel. Nebo ano? Vždyť ona je takový srab.
Dnes jsem ve vzpomínkách našla kus sebe, ne moc, spíš to, co znám z vyprávění. Byla jsem zlobivá, to se tak říká. Kam šlo vlézt, tam jsem vlezla. Rozuměj: objevovala jsem svět, milovala jsem výzvy a věřila na lásku, takovou tu bezpodmínečnou. Radovala jsem se z maličkostí. Jedna z mých mála živých vzpomínek je na moje vyzpěvování v předzahrádce.
Doslova si pamatuju, že jsem tančila a zpívala „první jarní den míří do oken“. Jo, tak levný verš jsem si zplna hrdla užívala, jako kdyby v něm byla odpověď na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Bez ohledu na kohokoliv, kdo mě slyší nebo vidí, jsem se radovala z toho dne, který se zdál být vůbec tím nejlepším dnem ve všech časoprostorech. Jak trapně bych se teď cítila s takovým veršem? Jak ráda bych tu trapnost odložila a jenom se těšila se z toho, co je, klidně i prostřednictví trapného verše?
Užívala jsem si dne, jako malá holka. Sakra, kde je ta holka? Co s ní provedli? Nevím jak, ale zadupali ji do země.
Ještě jednu vzpomínku mám. Provedla jsem něco, co jsem neměla. Šli jsme s babičkou do obchodu, já měla čekat venku. Kousek dál byli kamarádi, to jsem tehdy měla plno kamarádů. Kamarádi byli i ti, co se prostě zjevili, nebyl důvod se nekamarádit. Dnes se před lidmi schovávám. Nevidím důvod otevírat svůj život novým lidem, a když to dělám, nejdřív je sleduju, jak vrah. Svojí uzavřeností se přitom chráním, aby mi někdo neublížil. Bojím se, i když nevím čeho. Tajně lidem koukám do hlavy, hledám jejich vnitřní pohnutky ke všemu včetně toho, proč si třeba právě dali jablko, a ne hrušku. Proč? Proč všechno tolik řeším? Hodnotím druhé, ač nemám proč. Usiluju o to, abych v jejich hodnocení nabrala body za to, jak jsem hodná, výřečná, ale ne moc, jak jsem akční, ale ne otravná, vtipná, ale ne trapná, chytrá, ale nikoli vychytralá, sečtělá a s přehledem. Proč? Proč se tolik zabývám tím, co si o mně druzí myslí? Proč chci být zrovna taková, jaká by žena měla být? Jaká by měla žena být? Chci být svá? Nebo chci být viděna jako svá? Jak někdo může být svůj, když je svůj jen proto, aby sbíral nějaké body?
Jako malá jsem měla prostě kamarády. Jednou byli kousek od obchodu, kde byla babička, zatímco já měla čekat před obchodem. Kamarádi sáňkovali. Nepamatuju si z dětství moc, ale pamatuju si, jak jsem místo čekání šla sáňkovat. Pamatuju si tu radost z toho sáňkování. Dělali jsme na sněhu všemožné kousky a strašně u toho hulákali. Nepřišel nikdo, kdo by nás přehulákal s tím, že jsme moc hluční.
„Byli jsme tak hluční, že mě babička určitě uslyší, až půjde z obchodu, a vyzvedne mě.“ To jsem si myslela. Není možné, aby ji nenapadlo, že mě zláká ten zasněžený kopec, sáňky a kupa děcek, co se právě vozí na vlně štěstí. Byli jsme děcka, pro které nebylo nic jiného než ten sníh. Jako bychom před sebou neměli nic, co by nás někdy mohlo toho štěstí a radosti zbavit.
Byli jsme tehdy malé děti a radovali se z toho sněhu jako malé děti. Tu radost si pamatuji do dneška, takových vzpomínek na tak silnou a bezděčnou radost moc nemám.
Babička mezitím nakoupila. Vrátila se domů. Myslela, že už tam jsem taky. Já jsem se vrátila mnohem později, až když jsme dosáňkovali a já babičku v obchodě nenašla. Nepamatuji si, co se dělo pak. Mám jen jeden záblesk vydaný archivy mozku, záblesk slov. „Kdyby se tě ve školce ptali, proč máš tak modrou prdel, řekni, že jsi spadla.“ Ani nevím, jestli vše zmodralo kvůli tomu sáňkování na sněhobílém sněhu. Vím jen, že v mém dětství máti taky hodně padala a modrala. Pamatuju si ji, jak jednou přišla s rozbitou hlavou. Padala. S postupem času se tomu ani moc nedivím. Ona dokáže člověka pěkně nasrat. A srat tatu znamená, že kolem něho padá kde co, dřív i lidé. Teď už je to trochu jinak, s ním i se mnou.
Já teď tady pod hvězdami nepadám. Možná padají hvězdy, ale cesta do minulosti mi nedá to vidět. Nepadám tolik, zas tolik toho vína není. Pod hvězdami, s oporou v podobě zářícího Měsíce hledám tu odbočku, kde jsem kdysi uhnula špatně. Už vím, že musím. Jinak nebudu nikdy dělat nic z toho, co chci, vlastně ani nebudu vědět, co chci. Nebudu nikdo, protože nebudu vědět, kdo jsem, respektive budu z těch, co se pořád marně budou sápat po jakési pozornosti, pochopení, přijetí, lásce. Marně.
Hledám sama sebe a nacházím v mlze to radostné dítě otevřené všemu a všem. Dítě, které se těšilo ze všeho, co má přijít, ať to bylo cokoliv. Dítě beze strachu, plné naděje a chuti do života. To dítě, které zadupali do země, aby se zrodila neprůbojná školačka s vysvědčením plným jedniček, co má na to, aby dělala gympl. Neprůbojnou školačku vystřídala divoká gymplačka, která se nebála a neštítila téměř ničeho. Ostuda rodiny, tady mě máte. Pak se zklidnila, to se tak říká, ale s tím se někam vytratily i zbytky radosti ze života. Operace, kterou nemusela přežít, vytvořila strach z plášťů, doktorů a těch jejich nástrojů na celý život.
Začala si všímat jizev a šrámů, začala se v nich pěkně rýpat. Pěkně se rochnit v blátíčku, koupat se ve sračičkách a tvářit se přitom, že to je nová wellness procedura. Přišel další strach, třeba strach ze tmy. Přišel strach z výšek. Přišel strach z lidí. Její život začalo definovat slovo strach.
Vlastně se trochu bojím i teď tady s Měsícem, kousek od světel. Jsem ve tmě, abych viděla na hvězdy. Támhle šel do toho domu nějaký chlap, co když mě viděl?
Dobře. Mise splněna. Hlásím přistání zpět na zem, zpět do reality dosti bláznivé skoro čtyřicítky, co se na ni právě vykašlal její chlap. Našla jsem tu odbočku. Nevím, jak s ní pohnout a nejsem si vůbec jistá, že to zvládnu sama. Vím, že musím jít znovu za tou radostnou malou holkou, co v ní zadupali všechno, co byla ona. To jsem byla já. Teď mám pocit, že ze mě nic nezbylo. Já se tam musím vrátit. Musím najít tu holku. Já ji potřebuju. Já jsem ona. Já potřebuju vědět, kdo jsem.
Třeba už mě doma, co je spíš utopií na doma, nečeká kvílení. Jisté je, že mě tam nečeká nikdo, kdo by měl zájem slyšet, že už vím, co musím udělat, abych byla šťastná. Někdo, komu bych tak ráda řekla, že fakt nejsem ta hrozná ženská, se kterou se nedá vydržet. S radostí bych mu řekla, že teď to vím jistě. Já jsem přece ta malá holka, co ji zadupali. To ostatní jsou jenom jakési role někoho pro někoho. Já sama ani nevím, proč je hraju. Vím, že tím ubližuju všem okolo a hlavně sama sobě, ale to se mi zrovna nezdá jako dobrý důvod, proč to dělám. Nevím, proč to dělám.
„Škoda, že tě to nezajímá. Škoda, že teď tu sice jsi, ale opustil si mě. Opustil si mě o minulém víkendu, aby sis našel ji. Tentokrát jsi mě neopustil jen jako nesnesitelnou megeru honící se za něčím, čemu by se dalo říkat domov, kdyby byla v kuchyni lištička, nelítali tu potkani a nekvílela muzika, zrovna když chci spát. A kdyby to taky nebyla jen utopie. Tentokrát si mě opustil i jako ženu, na které ti záleží. Začalo ti záležet na jiné.“
Nový den, něco jsem naspala, mám trochu sil. Nevím kolik, nevím, kdy dojdou. Mám misi, vyřešit minulost, najít tu malou holku a přehodit výhybku v místě, kde ji zadupali do země. Nevím, jak to bude náročné, ale jsem přesvědčena, že tohle je ono. Tohle by mohlo být to, co mě konečně dostane do blázince, když to nezvládnu.
Nezvládnu to sama, to je jasné. Nevím, koho požádat o pomoc. Je to minulost, mám strach řešit minulost. Mám přece řešit přítomnost, ano, tu přítomnost, co je blbě kvůli tomu, že jsem v minulosti odbočila špatně, v dávné minulosti. Věřím na intuici, věřím, že všechno je tak, jak má být. Zní to honosně, ale dají se do toho celkem snadno skrýt i sebedestruktivní sklony. Jakkoli, nevěřím na náhody. Náhodou, to se tak říká a říkám to i já, přestože věřím, že náhody náhodné nejsou, se zjevila pomoc.
Číst dál... KAPITOLA 11
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.