KAPITOLA 11
„Co budeš dělat v září? Zvu tě na jednu akci, co by se ti mohla líbit.“
„Ano, líbila. Hele, teď vůbec nevím. Chystám nějaké změny, ale ještě je neumím konkretizovat.“
„Jsem zvědavý? Co chystáš?“
„Stěhuju se, ještě nemám tušení kam. Je na čase se v tom našem domě a vztahu přestat trápit. Já pořád věřím, vydržím dost, ale kudla v zádech je dost i na mě. A to teď vůbec nemyslím milenku, která je záležitostí několika dní. Nemyslím několik měsíců až let nedodělané lištičky v kuchyni. Myslím kudlu v zádech, drsně, podle, bezohledně vraženou proto, že problém někoho byl důležitější než urgentní problém u nás doma, tedy kdyby to doma nebyla jen chiméra,“ tohle jsem měla na mysli, když jsem mému kamarádovi stroze vysvětlovala, že lásky je konec.
„Hmm, to mě mrzí. Mě přišlo, že si právě v té vaší jinakosti velmi dobře nahazujete a aktivujete se navzájem. To je pro dlouhodobý vztah možná to nejdůležitější. Každý vztah má svoje vrcholy i pády. Záleží, jestli pro to oba chtějí něco udělat, protože vztah je především práce. No, kdybyste potřebovali pomoc či nasměrovat, stačí se ozvat. Na vás si čas udělám vždycky.“
„Napsal jsi to hezky. Souhlasím.“
Hned tento text přeposílám mé jinaké budoucí bývalé polovičce s tím, že už jsem našemu společnému kamarádu/terapeutovi odpověděla. Ta odpověď zněla, že pokud si má druhá polovička bude něco řešit, bude to zřejmě řešit již s jinou první polovičkou, ačkoliv je možné, že to, co budou řešit, bude úplně stejné jako to, co bychom řešili my dva teď.
Vidím to podobně jak ten můj kamarád, nevidím problém v tom pořád něco řešit. Naopak, byla bych vděčná, kdybychom sedli a vyřešili třeba ty potkany. Já bych dokonce měla plán, takže by stačilo vyhrnout rukávy a pustit se do toho. Jenže to by musela být snaha. A ta není. To platí pro potkany i náš vztah. Ach jo, ti potkani mi fakt vadí.
Já to vidím tak, že snaha chybí hlavně ze strany mého vysněného potkanobijce, co vlastně žádný potkanobijec není. Ale plně si uvědomuji, že tento pohled je jednoznačně značně jednostranný, a tak o něm pochybuji. Možná kdybych nepochybovala, o to jednoduší by bylo to definitivní odloučení, o kterém už tak dlouho mluvíme.
Zkouším kamarádovi nastínit pomoc, kterou bych nejspíš potřebovala. Pomoc na cestě za tou holkou, která by byla já, jen jí je asi deset let a byla zadupána do země. Něco konkrétního? Ne, nic konkrétního nemám, ale nepřijde mi to jako podstatné. Podstatná je ta holka a to, že tam někde je. Potřebuju ji najít. O tom jsem skálopevně přesvědčená.
Naznačuji svému potkanobijci, co vlastně není ani žádný bijec, že tentokrát nebrečím kvůli němu nebo jeho milence, ale našla jsem další téma, kvůli kterému můžu brečet. Další téma, u kterého mám intenzivní pocit, že je musím vyřešit. Mám ten pocit, přestože silně vnímám i to, že těch věcí k řešení mám hodně. A energie málo. Teď to vypadá, že mám konečně klíč, klíč, který odemyká dveře k zakleté princezně, která je tak trochu čarodějnice, ale není ani trochu zlá.
Tváří se soucitně. Tváří se jako by neměl milenku a jako by mu na mě záleželo.
„Musím si vyřešit něco v minulosti. Musím se tam vrátit, protože to negativně ovlivňuje celý můj život. Je to pro mě nesmírně důležitý.“
Chytá mě za ruku. Tvářím se, že to nevnímám, ale jeho ruka mě palčivou energií probíjí až k srdci. Stojí mě to hodně sil tvářit se jen tak.
„Tohle nesouvisí s tebou a tvou milenkou. Tohle se tě fakt netýká. Tohle je má věc.“
„Týká se mě to,“ projevuje náhlý zájem, který je pro mě překvapením. To teď chce tvrdit, že má snahu řešit nejenom naše společný, ale i moje osobní problémy?
„Netýká se tě to. Týkalo by se tě to dřív, ale teď už se tě to netýká. Už máš milenku, přece.“
Jak já bych chtěla věřit, že to jeho uchopení mé ruky znamená, že počká, až vyhrabu tu ze země zadupanou holku, protože to jsem já? Jak bych byla šťastná, kdyby řekl, že ví, že já nejsem přece žádná kráva, ač se tak často chovám? Dost často. A taky dost často sama sebe shazuju. Nevěřím si, chybí mi sebeúcta. Nevážím si sama sebe. Jak si mě pak může vážit někdo jiný? Ale jak si mám vážit sama sebe, když nevím, kdo jsem?
„Nevím, kdo jsem. Ale určitě nejsem žádná nesnesitelná megera, co se s ní nedá vydržet, protože tě asi jednou týdně upozorňuje, že to víno by se fakt mělo nastříkat a ona už to fakt nebude dělat, protože už to není její věc, protože ona si teď musí řešit úplně jiné věci a na víno nemá čas ani energii. Ale to víno je potřeba nastříkat, má plíseň. Není to sice ta plíseň, co bude v kuchyni, protože tam nejsou lištičky, ale tahle taky není něco, o co stát. Už tě upozorňovala asi třikrát. Pokud tě upozorňuje jednou za týden, znamená to, že to víno si za skoro měsíc ještě nestihl nastříkat. Je to škoda. Chcípne.“
Čas mi mizí mezi prsty, zůstávají pocity hnusu a kyselého sněhu. Dny ztrát v noci mě budí. Nemůžu spát. A to už přitom nikdo ani nekvílí.
Poslouchám Kryla, těžká depka, dalo by se říct, ale svoje depky vnímám jinak. Ty většinou přicházejí znenadání, bezdůvodně. Přinášejí zmatek a neschopnost cokoli řešit, vidět cokoli normálně. Ale já teď docela normálně vidím, co je třeba řešit, jen mi to bere strašně sil a chybí energie. Poslední dny jsou stavy těžké slabosti a beznaděje, která je vlastně taky jen zdánlivá, protože já jsem tam někde zase ještě kousek naděje rozžehla. Vždyť se mě zkouší dotýkat. Vždyť se tváří, že má zájem. Jak dlouho se takto netvářil?
Že by nám ta milenka nakonec pomohla? Těší mě, že není tajná. Věřím, že nepřišla náhodou. Přišla přece proto, abychom my dva už konečně ukončili to trápení. Finito, matematicky:
já + potkanový král ≠ VL (velká láska), protože nově se královnou stala milenka. Karty se mění, to je život.
„Ale třeba ona v nás má jen probudit tu snahu. Víš, jak o ní psal ten kamarád a já ji u tebe nevidím. Třeba se jen špatně dívám.“ Ach, ta naděje, co umírá až jako poslední.
Lze žít, jen abys přežil, zatímco ze žil sají ti krev. Lze žít desítky roků s holínkou v oku, jíst chleba z plev. Lze žít bez zdí a hrbů, s malostí blbů nesoutěžit, lze žít, se lží se měřit, a znovu vždy věřit, a znovu vždy věřit, že i jinak lze žít./3/
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.