KAPITOLA 12
Můj nevěrník, co by se dal označit nevěrníkem pouze v případě, kdybychom se už dřív nedomluvili, že náš vztah nemá cenu, já se odstěhuju a každý se vydáme svou cestou, ten, co má milenku, která vlastně ani není milenka, trvá na tom, že milenku nemá. Jak si to mám přebrat? To jako že se v tom budeme dál plácat? To jako že si ji nechá jen jako milenku a najdeme tu snahu, která nám chyběla k tomu, aby ten náš podivně fungující stroj šlapal dál? To jako že milenku škrtáme, škrtá, škrtám, škrtáš?
Už stokrát jsem se chtěla zeptat na víkend, ale nikdy jsem na to nenašla dost odvahy.
Už mě i napadlo, že se třeba o víkendu společně pustíme do toho plotu. Domlouvali jsme se, že ho spolu doděláme, než se odstěhuji, kvůli těm keřům a tomu záhonku, co bych ještě chtěla dodělat. Nemám ráda nedodělaný věci, i když za své doma (mylně) označuji místo, kde je nedodělaný každý kout, kam se člověk podívá.
V pátek jsem vstávala asi ve čtyři ráno, ano,
ve čtyři ráno, kdy hudba končí, stoly jsou poblité, ubrusy na zemi. René shání trávu, nikdo už nemá, prvním ranním vlakem, vracíme se zpět./4/
Šla jsem pozdě spát. Spala jsem vůbec? Nelehkost bytí začíná být nesnesitelná. Už ráno, rozuměj asi v osm, mi dochází síly a já cítím, že toto je fakt zlé. Ptám se ho, kde máme trávu, možná ji budu potřebovat. Nezvládám ty zhulené stavy, lítám dost i bez nich, ale pokud by to měla být poslední záchrana, zkusím to. Přece jenom jsem nejspíš bojovník, ač aktuálně zcela odzbrojený. Začínám se dívat po čemkoli, co by mi pomohlo to zvládnout. Tohle je stav mezi životem a smrtí, tohle je místo kousek od kolejí.
Nezvládnu to tady sama s tím, že odjel za milenkou. Je to příliš ponižující. Tohle je natolik silná destrukce, že ji člověk nemusí přežít. Mít hrdost, mít sebeúctu, tak jsem pryč. Jen vědět, co znamená pryč.
Myslím na to, že ho třeba fakt zajímám. Myslím na to, co je očividně mnohem víc chiméra než domov. Magicky mě to přitahuje víc než cokoliv jiného. Možná je to magie, která mě žene do spárů nicoty. Možná tohle je smrt.
Myslím na ten domov, co by mohl být, ale není.
Vydala jsem se s chlupáči pozorovat vlaštovky, co lítají i nad Trabantem:
Jsme z míst, která jsme zabydlili, z hnízd která jsme opustili, z cest které končí na břehu. Jsme z lidí i z všech bytostí, jsme z krve z masa z kostí, ze vzpomínek snů a z příběhů.
Jsme jako ti ptáci, z papírů draci, létáme v mracích, a pak se vracíme zpátky tam, kde připoutaní jsme. Jsme lidské bytosti, z masa a kostí, jsme jenom hosti na tomhle světě, přicházíme a odcházíme.
A chceme mít jisto, že někde je místo, že někde je hnízdo, odkud jsme přišli a kam zas potom půjdeme spát. Že někde je domov, že někde je hnízdo, útulno čisto, někde je někdo, kdo čeká na nás, na návrat./5/
Jak by se nám tu krásně žilo s těmi vlaštovkami, kdybych se já nezačalo chovat jako kvočna, která tak moc touží po tom svém hnízdu až má chudák kohout toho jejího kvokání až po krk? Vždyť ani ti potkani nejsou tak důležitý. Stejně nakonec všichni umřeme.
Je pátek a mě dostihla milenka. Přiblížila se, jen časově, ale přijde na ni. Už brzy. Je na mobilu. Píše jí? Domlouvá se s ní? Včera se chtěl ostříhat. Jo, jeden můj bývalý se taky ostříhal a chodil se mi okamžitě po rozchodu ukazovat, jak mu to sluší s jeho novými objevy.
Telefon je na stole a on je pryč. Svítí, jde to vidět. Nemusím na nic sahat, jen se uklidním tím, že se zrovna dívá na inzeráty. To by byla úleva!
Ne, scény fakt nejsou na místě. Vždyť ta milenka se dá pochopit, ona je pro něho chimérou tak, jako je mojí chimérou domov. Svádí ho, žene do svých sítí, zkouší všechno, aby ho dostala. Kam? Na svítícím mobilu jde vidět mapa. Je divné, že se ten mobil nepřepnul do úsporného černa, nejspíš kvůli mně mu světlo dává barvy. To aby bylo jasno! Je tam cesta vyznačená kamsi, kamsi pryč od chiméry, které ta bláznivá ženská, co se chová jako děcko, říká domov. To kamsi stačí, je jedno kam. Odjede, opustí mě, nechá mě tu, jaképak ohledy. A já se mám tvářit, že mi vůbec není proti srsti tady být, když už má milenku a já tady přece už být nemám. Zítra je září, domlouvali jsme se přece, že v září...
Vysál - vysála ze mě energii, nemůžu nic. Nevím, která z těch chimér mě dostala, jestli ta moje nebo ta jeho. Ale dostala mě.
Horká vana s mořskou solí, ta mi dělá dobře, ta mě zklidní, vyčistí hlavu. Zkusím se odmočit od všech těch nánosů bláta ze všech mých louží. Namočím se do vany, ta trošku utlumí mé myšlenkové pochody vytvářející stále nové a nové chiméry, beznaděje a jiskřičky naděje, s pátkem i myšlenky na vlakový koleje, který jsou poblíž. Volají mě už dlouho, třeba nadešel jejich čas. Jistě nadešel čas horké vany, ta mi vždycky uleví.
Já mám teď přece možné řešení své krize, všech svých krizí, všech svých pádů na dno, a ještě větší dno. Já mám přece tu malou holku. Vím, kam se mám vydat. Je to sice cesta do minulosti, ale čas je relativní. Einsteinovi věřím.
Belhám se do vany, beru si tam Radúzu a doufám, že:
Jednou to přemine, dobrý zlý, jemine. Jednou to přebolí, ať je to cokoli./6/
Jednou není teď. Teď je to se mnou čím dál horší.
Nechtěla jsem, ale brečím. Jsem moc hlasitá a on ještě neodešel do sklepa, kde normálně tráví celé dny. Ještě mě slyší. Já teď potřebuju být chvilku sama. Možná se potřebuju jen vybrečet. Potřebuju se očistit, nabrat aspoň tolik sil, abych unesla to ponížení, že třeba pojede za ní. Je to jasný, že jo? Nebo ne? Sakra, to je mu fakt jedno, že to nezvládám?
Desmod. Pár dní zvládnem a nezůstanem na dně, aj keď to zabolí./7/
Jaj, tohle bolí fakt hodně, ta bolest už přestává být snesitelná a já začínám být zoufalá.
Brácho, co tě trápí, byli jsme kluci, ale teď sme chlapi./8/
Jo, brácha už mě zná i v tom stavu, už jednou mě z něho vytáhl, zachránil mi život.
Můžu mu zavolat, třeba to vezme. Můžu mu to říct, když zrovna bude mít náladu a nebude si řešit svý vlastní trápení. A taky je možný, že mě bude tlačit do svýho řešení, který vidí v nový práci. Bude mi říkat, že já přece potřebuju bydlení a na bydlení potřebuju peníze, práci. Jenže nechápe, že já jsem teď mnohem víc malá bezbranná holka než žena, která má odvádět skvělou práci. Já teď fakt nemám sílu na to, abych se na jakýchsi pohovorech tvářila, jak jsem v pohodě potenciální kolega a jak si vůbec nevážím víc Stopařova průvodce než marketingových pracovníků. Předpokládám, že ani pod jedním si můj brácha nic nepředstaví. Ani já už nemám sílu si něco představovat. Já už nemám sílu se nějak tvářit. Já už nemám sílu něco hrát. Já už nechci nic hrát. Nikdy.
Teď jsem tu naprosto bezradná ve vaně. A mé bezradnosti přispívá i to, že nevím, kde je člověk, se kterým žiju přes týden, aby o víkendu odjel pryč. A tento víkend hrozí, že odjede za milenkou. Nechci, aby mě slyšel, jak telefonuju. Nechci, aby slyšel, jak brečím. Nechci projevovat své zoufalství. Vypadalo by to, že hraju divadlo na něj. Já už nechci hrát žádný divadlo. Já jsem přece chtěla jenom domov, jako malá umíněná holka. Já jsem přece beran, beran beranovitý. Ach jo, jak těžké je být beranem.
Číst dál... KAPITOLA 13
Muzika
/4/ Mňága & Žďorp: Ve čtyři ráno
/5/ Trabant: Vlaštovky
/6/ Radúza: Jednou to pomine
/7/ Desmod: Pár dní
/8/ Divokej Bill: Tzunami
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.