KAPITOLA 13
Ne, tohle mi nepomáhá.
Vana zatím nemá žádný efekt. Ta vana, kde ještě před pár lety léhal ten starý mládenec, než nadobro ulehl pod zem. Zůstali tu po něm královsky modré kachličky, které tu zůstanou i po nás, po mně, protože mám ráda modrou, královsky modrou obzvlášť. A taky mi přijde příliš sobecké měnit kachličky, které se mi líbí. Mají být sprovozeny ze světa jen proto, že mají ten malý čtvercový rozměr? Co na tom, že ten rozměr už dnes nefrčí? Koho zajímá, že jsou jiné kachličky, jiné rozměry, aby se člověk mohl náležitě pokochat, že ty nové kachličky jsou daleko lepší než ty staré? Jsem taky tak trochu jako ta stará modrá nepochopená kachlička z osmdesátých let, s údělem být jednou rozmlácena sbíječkou a vyměněna za jinou.
Je mi těch kachliček líto. Nemohla jsem dovolit, aby se naplnil jejich smutný osud. To proto je svět plný bordelu, protože vyměňujeme věci za nové. Ty staré totiž nejsou In. In. To je slovo, jedno z mála, které jsem zachytila z celé té smrště strohých, bezcitných a zkratkovitých výrazů, kterým se snad ani slova říkat nedá. Vynořila se z jakýchsi pomatených hlubin duše utkané z drátů ostrých jako břitva, aby zaplevelila svět sociálních sítí. SS jsou In. Dvě písmena budou zkázou celé planety Země?
Naštěstí jsme se na tomhle s novým majitelem kachliček shodli. Není to ten původní starý mládenec. Už jsem chvíli měla dojem, že tento také jako starý mládenec dopadne, ale milenka zamíchala všechny mé pocity do změti zmatku. Je silná, mnohem silnější než já. Má karty v ruce, eso v rukávu a jako nová žena, kterou netrápí lištičky, neřeší kachličky a nehledá jednu malou holku uvízlou v minulosti, musí být neodolatelná. To jsem byla schopná pochopit i přesto, že mé myšlenky v koupelně tvořily jakési zamotané chuchvalce plné beznaděje a malých nadějí, ztroskotaných plánů a vizí, tužeb, dojmů, pojmů, pocitů či vzpomínek. Nic z toho nebylo natolik jasné, aby to šlo jasně popsat.
To s kachličkami je to jednodušší. Takové ty malé čtvercové, nádherně modré s nenápadnými šedivými lístky po okrajích. Mají své kouzlo, ale jen pro ty, kteří jim dají šanci a snesou i ten jejich hořkosladký úděl. Tyto kachličky vydrží věky, ale dovolí jim to někdo?
Bílé spáry mezi kachličkami jsem původně chtěla odstranit, aby byly čisté a mohly zajásat nad bledě modrou barvou, která by jim dělala ve spárách společnost. Chtěla jsem kachličkám dát nový život. Vítr do plachet jim však vzala kuchyň. Tam on dělal nové spáry. Už ví, jak pracné je odstranit ty staré. V kuchyni to zažil na vlastní ruce. Už ho nikdy nic a nikdo nepřiměje k tomu, aby to dělal znovu. Tolik práce pro nějaké staré modré kachličky, aby se cítily dobře, aby nabraly novou sílu do nového života s novými naháči, co se tu chodí válet do vany? Kdepak! Pomohla bych těm kachličkám, ale postupně jsem rezignovala, zahlcena dalšími a dalšími odrazy dnů ztrát. Možná ta bílá není tak špatná, jen to bude chtít řádně ty spáry očistit a renovovat, až na to bude čas. Zatím to tak stačí.
Jen škoda, že když jsme měnili okno v koupelně, které fakt bylo hrozné, ač bylo retro, museli jsme vymlátit kus zdi a s ní i část kachliček. A tak mám teď z vany výhled na to nové okno, kolem kterého by mohly být kachličky. Místo toho je tam odporný beton neurčitého tvaru a děr vedoucích až do nor těch největších stvůr. Kachličky jsou sice nahoře na půdě, ale nikdo je ještě z té půdy nesnesl dolů, aby povýšil jejich poslání, aby se ty kachličky staly zachránci krásy naší koupelny. Jistě by s těmi kachličkami zalepil i jednu z milionu bolístek, které má tento dům a mé srdce. Pochválila bych ho za to a možná by taky ubyl jeden střípek z milionu střípků, které definují náš rozbitý vztah.
Moje psychika se hroutí podobně jako ty kachličky, které musely ustoupit oknu. Náš dům sice stojí, ale já v něm padám jako domeček z karet. Je mi fakt zle. Jsem mimo jako předtím, možná víc. Navíc teď sedím nahá ve vaně s hrajícím telefonem u ucha. Nemám klid, protože si nejsem jistá, že je ještě nahoře nebo šel dolů. Něco se musí stát.
Je ticho, muziku už nechci. Bouchly dveře, několikrát. Nevím, zda šel dolů a zase se vrátil, nebo je pořád tady. Je docela možné, že bych tu teď měla prostor na zvukové výjevy. Třeba by se mi ulevilo. Možná se prostě z toho musím vybrečet. Možná budu muset někam volat o pomoc. Je mi fakt zle. Je mi tak zle, že mě vůbec nezajímají ty chybějící kachličky, ani ten chybějící sušák na ručníky, co je už měsíce stále ještě v krabici a stejně jako já doufá, že ho někdo někdy přimontuje. Dokonce nevnímám ani tu slanou horkou vodu. Nic. Jsou tu jen ty koleje, v mé hlavě, tam za oknem. Možná dvě stě metrů, možná víc. Teď jsou mi blíž než cokoliv jiného.
Chtěla bych brečet, nemůžu dýchat. Před chvílí jsem se snažila zpívat: jednou to přemine… aj keď to zabolí… brácho, přesto musíme jít… Teď ze sebe nemůžu vydat ni hlásku.
Vypadá to na další z mých záchvatů, takových těch, co přicházejí v psychicky náročných situacích, resp. po nich, když jsem sama v klidu a nehraju si na siláka, který vše překoná levou zadní. Pravda, že tyhle záchvaty se mnou zažívá člověk, který je mi poblíž a poblíž je mi výhradně ten, který je teď doufám dole, takže mě nechá, ať se tu pěkně očistím, který mě tu nechá. Je to ten záchvat nebo ne? Co to je? Tohle je horší než ten záchvat, který znám, mnohem horší.
Chce se mi strašně řvát. Chci to ze sebe vyřvat.
Nevím, kde je. Můj děsivý řev by ho jistě přitáhl i ze sklepa, byl by to řev plný děsu, to vím. Nechci ho sem přitahovat. Já se chci jen dostat z toho stavu. Já se jen potřebuju trošku otřepat z událostí minulých dnů, týdnů, měsíců, roků. Chce se mi řvát a nemůžu. Pusa se otvírá, nevím, jak dýchat.
Mám řvát, vykašlat se na všechno a udělat to? Pomůže mi to? Je to ono? A půjde to vůbec?
Nebo jsem se vrátila do místa, kde jsem ztratila sama sebe? Našla jsem to místo, kde trpěla ta malá holka? Možná chtěla křičet a nemohla. Možná mám být potichu, abych ho nepřivolala jako svoji zkázu. Jsem to já nebo ta holka? Kdo vlastně jsem? Už nevím.
Přišlo to. Našla jsem tu holku. Jsem s ní. Chce, abych s ní zůstala. Teď ji nemůžu opustit, teď už se nejde vrátit. Jsem na to sama, nepřipravená. Pochybuju o tom, jestli tohle přežiju. Vím jen, že jsem tam, jsem na tom místě, kde je ona. Teď odsud neuteču, nemám jak. Nemůžu vydat žádný zvuk. Nemůžu dýchat. Nemůžu se hýbat. Tělo se kroutí do smrtící strnulosti. To ona, někam ji zavřeli, nemohla dýchat, nemohla se hýbat, nemohla nic nedělat. Co chtěla dělat? Co měla dělat? Mohla řvát o pomoc a neudělala to? Nebo zařvala a bylo to to, co jí ublížilo? To ta holka a tak trochu já. Ve stavu, který se dá označit jako něco mezi strnulostí a křečemi, stavu mezi lvím řevem a neschopností vydat hlásku, zaklepal na dveře koupelny. Zaklepal v době, kdy jsem byla s tou malou holkou.
Byla jsem zadupaná do země. Nedokázala jsem vydat hlásku, aspoň to vím, nedokázala jsem ze sebe dostat ani ne – nebo ano. Přišel. Nemohla jsem se otočit ke dveřím.
Přišel mi pomoct. Že bychom to nakonec přece jenom zvládli my dva? To je ono, tu holku někdo zachrání a bude mít klid. Už bude žít jenom šťastný a spokojený život. Nebude ničit sebe ani to, po čem tak strašně touží. To je ono?
Trvalo to ještě chvíli, strnulý stav hrůzy a beznaděje. Nemůžu říct, která z nás to byla. Zachránil mě nebo tu malou holku? Byla jsem to já nebo ona? Na některé otázky neumím odpovědět.
„Vrátila jsem se tam.“ Tohle nebyl ten běžný záchvat. Tohle byl ten záchvat, jak tehdy jedinkrát, tam na výletě. Jenže tehdy jsem byla opilá a vůbec nevěděla, co to je, co s tím. Řekla jsem si jen o modlitbu, té, kterou přivolali mé děsivé zvuky raněného zvířete. Tehdy jsem se díky ní naučila Zdrávas Maria. Tehdy jsem vůbec nevěděla, čím jsem si prošla.
Teď jsem to viděla jasně. Ta sklenička vína mě jen posílila na cestu, ale smysly neotupila.
„Já jsem byla za tou malou holkou, co ji potřebuju najít. Byla někde zavřená, možná svázaná, nemohla se hýbat. Nechali ji tam. Všichni ji opustili. Nebyl nikdo, kdo by jí pomohl. Bála se, bála se nejspíš o někoho jiného, ač ona byla sama, ale nebála se o sebe. Chtěla pryč. Chtěla někam, ale nemohla.“
„Nemohla dělat vůbec nic. Nemohla se hýbat. Nemohla křičet. Tak to bylo s tou holkou. Víc nevím. Byla zavřená, zrazená, opuštěná, neschopná,“ vysvětluji mu, co se právě dělo. Nejspíš to na pohled vypadalo jen jako ubrečená, usoplená ženská lapající po dechu, která se ve vaně kroutí jako nějaký autista ve stavu nejtěžších křečí.
„Nikdo jí nepomohl, nikdo nepřišel.“
„Já jsem přišel.“ Nahrála jsem mu na jednu z mála vět, kterou v koupelně pronesl. Mělo to znít jako fráze, ale neznělo. Jo, nebyla to fráze ani od toho, co má tu milenku, co vlastně není milenka, protože já vlastně už nejsem ta, na které mu záleží. Kdo ví, jestli někdy záleželo. Přišel. Fakt mi pomohl, pro tuto chvíli doopravdy jo.
„Vážím si toho. Děkuji,“ opakuji dokola a dokola. Nevím, co dál, tak se opakuji.
„Já nevím, co mi to mělo říct.“ Já nevím, jestli tohle je všechno. Jestli stačí si toto prožít, ono se to uvolní a bude to pryč. Vím, že jsem za ní měla jít a možná ještě budu muset, ale já na tohle někoho potřebuju. Já tohle sama nezvládnu, vždyť jsem jak ta malá holka.“
Seděl u mě a poslouchal, nepodívala jsem se na něho, stačilo mi doufat, že má zájem mi nějak pomoct, že mě tady nenechá topit se v super horké vodě s mořskou solí a svých sračkách z minulosti. Nebyla jsem sama, byl tu, to mi stačilo. Neodcházel, ale tuším, že nezůstane dlouho. Přeci už je skoro víkend, všechno už bude úplně jinak. Já musím sesbírat zbytečky sebe jako všemi zmláceného bojovníka, abych ten víkend přežila. Třeba odjede až zítra. Bojím se noci, bojím se tmy, bojím se démonů, které ještě nevidím, ale cítím je velmi blízko. Jsou tu.
„Omlouvám se, já jsem tě s tím nechtěla obtěžovat, já jsem myslela, že s tímto mi pomůže někdo jiný. Ale přišlo to a já si neuměla poradit. Děkuji, pomohl si mi. Ulevilo se mi, bylo to fakt silný, ale nejsem si jistá, jestli tam nebudu muset znova. Já nedokážu říct, jestli tohle je to všechno, co jsem měla najít a co jsem si měla prožít. Nevím, jestli je tohle tím, co mi ničí život. Ale je to otevřené. Je to otevřené hodně a nedokážu odhadnout, co se bude dít. Neumím si s tím poradit, s tímhle ne, ale jsem si jistá, že musím. Tohle nemůžu nechat zapadnout do šedi všedních dnů, jinak budou šedivější a šedivější, nezbydou barvy, život vyprchá.“
Seděl u mě a poslouchal. Ubylo myšlenek, přibylo slov.
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.