KAPITOLA 14
Vyprávěla jsem o tom, jak jsem pro své dva sourozence byla jako nejstarší víc matka než naše vlastní matka. Ta po rozvodu s tatou nezvládla situaci, kdy byla bez peněz, sama s třemi dětmi. Začala chlastat. My tři jsme měli jen sebe navzájem. Brali mě jako matku, řekli mi ti dva až dávno v dospělosti. Ale já sama jsem tehdy byla děcko a nemohla jsem přece zvládat dělat matku dalším dvěma dětem. Vždyť já sama jsem potřebovala matku. Neměla jsem dost sil. Zvládla jsem to v minulosti, ale v přítomnosti cítím, jak moc mi to vzalo. Vzalo mi to to, co mi teď tolik chybí.
Tohle nebyl příběh, který by mě ještě nějak emočně ovlivňoval. Nevyvolával ve mně nepříjemné pocity, nebyl to žádný zvláštní stav. Bylo to jak film, jen nelehké vyprávění o těžkostech života. Ale přišel pocit, že jsem dala strašně moc sil na něco, na co jsem vlastně jako děcko vůbec sílu mít neměla.
Pořád jsem s něčím bojovala. Pořád jsem byla silná. Pořád jsem musela být silná. Ale já teď už nemůžu. Už nechci. Nejsem silná. Já už nemám sílu. Já už teď nemůžu. Nechci. Nechci pořád s něčím bojovat.
„Já vím, že za plno věcí tady můžu já, za to, že nám to neklape. Nemám sílu na to, abych zvládala vše, co chci zvládat. Jsem příliš zmatená na to, abych se vyznala v tom, co je vlastně důležité. Ale já už prostě nemám sílu a nevím kde ji brát. Už nemůžu.“
Byl tam. Neodešel, vyprávěla jsem, slova šla ven mimo mou kontrolu. Byly to příběhy o tom, jak jsem v životě nabírala a nabírala zátěž, abych zjistila, že táhnu něco, co už nedokážu unést. Neměla jsem sílu, a přesto přicházela nová a nová zátěž, pořád a pořád nové příběhy.
Bylo mi osmnáct. Já jsem nevěděla, co budu dělat. Měla jsem jít dle taty na vysokou, ani jsem nevěděla, na kterou bych šla. Dostala jsem se. Máti řekla, že nemá peníze na to, abych šla a tata řekl, že mi to zaplatí, když se k němu přestěhuju. Tak jsem se přestěhovala, stejně jsem byla spíš na kolejích. Ale sourozence jsem tam nechala. Nedošlo mi to. Až později jsem si uvědomila, jak moc mě potřebovali a jak pro ně muselo být hrozný žít tam jenom s matkou, co se nechovala jako matka. Už neměli nikoho. Opustila jsem je.
Byla jsem jinde, daleko, na škole. Tata měl napřed peníze a pak už ne, a to taky začal chlastat. Ze začátku mi dával na všechno, co jsem potřebovala. Pak mi dával zákonný minimum. A nakonec nedával nic. Byla jsem na všechno sama. Musela jsem si sama začít vydělávat na školu.
To až minulý týden, při cestě z pohovoru, jsem si uvědomila, jak ta vysoká byla vlastně náročná. Na pohovoru mé postřehy vychvalovali až do nebeských výšin a ego vystřelovalo do těch výšin též. Mě to ego moc nebere. Mají víly vůbec ego? A čarodějnice? Snažím se to ego nějak oddělovat od pocitů. Víc než hodina vychvalování toho, co dělám a jak to dělám, byla na pohovoru nad očekávání povzbudivá. Říkala jsem si, že když nic, aspoň mi to zvýší sebevědomí, ale moc dlouho jsem si nějaké pocity sebeúcty neužívala. Přišly myšlenky na vysokou. Až minulý týden mi došlo, jak bylo ponižující chodit za pětatřicet na hodinu do supermarketu, abych měla na studium. Možná i proto ani teď neumím adekvátně ohodnotit svoji práci, svůj čas.
Poznamenalo mě to. Ubíjela jsem svůj čas v podřadné práci, kde jsem potkávala spolužáky, kteří nemusejí řešit, kde vezmou peníze na rohlík. Pak přišla druhá práce, líp placená, z oboru. Ale pro mě to znamenalo, že mi nezbyl čas vůbec nanic. Jen práce a studium. Vlastně od té doby pořád nemám na nic čas, mrhám své dny. Nejsem schopna si vyhradit čas na sebe, natož na někoho jiného, na partnera.
Už tehdy jsem se cítila oproti spolužákům méněcenná. Nikdy jsem si nepřipadala, že k nim úplně patřím. Byla jsem spíš ta chudá děvečka, ač mě jeden spolužák označil za nejkrásnější a nejchytřejší ženskou v ročníku. Ego chrochtalo blahem, ale to bylo chvilkové a s mými negativními postoji vůči sobě to nic neudělalo. Asi už tehdy jsem to ego nějak vyčleňovala, není to nic, čemu bych chtěla přikládat nějakou váhu.
Až teď mi došlo, jak moc jsem tehdy na škole musela bojovat, učit se, studovat, mít dvě práce. Až teď mi došlo, kolik mě to stálo sil. Nevím, kde jsem tu sílu vzala, ale mám pocit, že teď mi chybí. Už nikdy jsem pak nebyla schopná tu sílu dočerpat. Ze školního kolotoče jsem hned nastoupila do pracovního a už nikdy nevystoupila. Nikdy potom jsem v práci necítila nějakou volnost nebo finanční svobodu.
A pak jsem mu vykládala, jak bylo těžké uklízet pro člověka, který si vždycky najde nejmenší pavučinu, aby tě mohl za ten úklid nakonec seřvat. Tata vyžadoval úklid, vždyť jsem ho přece tolik stála, tolik mi dal, bydlela u něho. Žádné poděkování, jenom řev a výčitky, výčty toho, co všechno dělám špatně. Bezohlednost, nikdy žádný ocenění za nic z toho, co jsem dokázala.
Seřval mě v den, kdy jsem jela dělat státnice. Rozhodil mě tak moc, že se stále dokola divím, jak jsem to mohla dát. Ani nevím, pro koho jsem ty státnice udělala. Pro sebe? Ano, říkala jsem si, teď už si budu pořádně vydělávat, teď budu mít pořádný bydlení. Nikdy jsem se pak nechovala tak, abych pořádně vydělávala a zařídila si pořádný bydlení, abych mohla žít spokojený život.
Chtěla jsem dělat svoji práci dobře a nezáleželo mi na tom, kolik mi za to dají. Nevím, komu jsem co dokazovala, tlačena přehnanou odpovědností a nesmyslným workoholismem, stále dokola a dokola. Tak moc jsem se pořád za něčím hnala, že teď už nechci, nemůžu, nemůžu se pohnout z místa.
Číst dál... KAPITOLA 15
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.