KAPITOLA 7
Kam půjdu?
Kam se vlastně budu stěhovat? Co budu dělat? Jak to, že jsem to nedokázala? Vždyť chyběl už jen krůček k tomu, aby se mi splnilo všechno, o čem jsem kdy snila. Krůček a ještě sto padesát milion pět věcí k tomu, ale ve dvou bychom to zvládli. Tak kde je ten druhý? Proč se ke mně chová tak bezcitně? Jak to, že netouží po tom být s někým někde, kde je mu dobře? Ne o víkendu, ne na dovolené, ne jednou v týdnu, pořád. To místo, kam se můžeš vracet. To hnízdo, kde vždycky najdeš bezpečí a klid. To doma, kde ti bude vždy příjemně, ať bude ten svět dokola kolem jakkoli nepříjemný. Uznávám, že občas se tu příjemně necítím ani já. Necítím se tu v bezpečí. Není to mé útočiště, ale kopka.
Jsou tu potkani, ti potkani od těch sousedů, kteří jsou tak bezohlední a hluční, že tu není klid. Vadí mi hodně ti potkani – anebo sousedi? Kolikrát jsem tě už prosila, abychom s tím něco dělali. Tuším, že je to tak sto padesát milion pětkrát. A také naprosto vím, kolikrát ses s tím pokusil něco dělat. 0, slovy nula. Ne opravdu se tu nedá žít. Proč jen já jsem se zase dostala do takto beznadějné situace? Co se mi to zase děje? Co je špatně sakra se mnou, že nejsem schopná žít život, o kterém jsem snila jako malá holka? Jo přesně ta holka, která touží po tom, aby ji její milovaný neopouštěl.
Ne, nedávám to. Potřebuju se vyspat, potřebuju přece řešit tolik důležitých úkolů, potřebuju nabrat sílu, co mi tolik chybí. Vysvětluji a žádám tě o klid, byla bych za něho vděčná. Ale ani na definici klidu se neshodneme. Nenecháš mě spát. Je totiž čas naladit se na milenku. Posloucháš muziku, která se má stát vaší společnou oblíbenou. Tak to bývá, jeden druhého na začátku obohacujeme o ty drobnosti, co máme v životě, a do života druhého se ještě nedostaly. Drobnosti nabývají rozměrů sahajících až na vrchol těch nejvyšších hor.
Jak je to povznášející obohacovat druhého a nechat se obohacovat? Pamatuju si naše začátky, kdy jsme poslouchali muziku, kterou ten druhý neznal. Bylo to sametově hebké sdílení, překypující nadějí v to, že třeba jednou budeme sdílet i společnou kuchyň. Jenže koho by tehdy napadlo, že ta kuchyň musí mít podlahu a po bocích lišty? Koho by napadlo, že ta naše kuchyň bude mít podlahu, ale ty lišty budou chybět. S každým vytíráním v duchu nadávám na svého neschopného chlapa, že ty blbý lištičky není schopný za ty dva roky, co tu žijeme, udělat.
Já to chápu. On, ještě nedávno můj chlap, je z toho všeho tady ve stresu a potřebuje se ho zbavit na výletech. On je z těch výletů tak unavený, že pak potřebuje odpočívat, když je doma. A taky chodí do práce přece! Já ne, já tu doma mám přece své múzy. Koho zajímá, že múzy jsou ve stávce? Koho to zajímá? Ne, vůbec nikoho. Já jsem doma. Já jsem ta megera, co po něm pořád něco chce, sakra.
Ta megera je nešťastná z toho, že je megera, a její chlap je taky nešťastný. Pochopitelně. Který chlap by byl šťastný mít doma megeru? Naštěstí je tu milenka, která dělá chlapa šťastného. Vyřešeno.
Takže nešťastná megera se snaží spát, aby sebrala sílu a pohnula se někam, ač vůbec neví, kam se pohnout. Nechce už tam, kde jsou potkani a chce tam, kde si budou vážit toho, že tlačí na tu lištičku na podlaze, protože když tam není, tak pod lino zatíká voda a bude se tam dělat plíseň. Plíseň taky není nic moc a vlastně by si přála takové doma, kde plíseň nebude.
Megera, co jí vadí plíseň a nesnáší potkany. Ale myši jí nevadí, ani pavouci.
Vždyť ona není schopná ani vymetat pavučiny, jak jí je těch pavouků líto. Dokonce si s nimi i povídá, ta megera. Dokonce je oslovuje. Jednou si povídala s jedním v koupelně. To bylo samé „Pepi, sem. Pepi tam,“ až se přišel její rádoby vyvolený podívat, s kým si to tam povídá. „Tady to je ten pavouk Pepa, jak jsem ti o něm říkala. On za mnou chodí, když si umývám ruce.“ Megera jedna.
Ne, nevymetá tak často, zrovna dobrá hospodyňka to není. V zimě nevymetá vůbec, přece ty pavouky nepošle na mráz. A tak vymetá jen v létě a vysvětluje pavoukům, že se mají přes koště odstěhovat, že si určitě najdou nějaké jiné doma. A taky jim vyhrožuje, že když se nepřestěhují, tak je vysaje. Někdy to i udělá, je to kruté a jí je to vždycky líto, ale to nikdo neví. Modlí se, aby ti pavouci odcházeli v klidu a s láskou. Megera jedna. Čarodějnice. Pánbíčkářka. Pavouci jí nevadí, ale potkani jí vadí. Prý nosí nemoci. Potkany nedává, další z věcí, co nedává. Ach jo, je to s ní fakt těžký.
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.