KAPITOLA 8
Už nemůžu. Nechci.
Už jsem měla být dávno pryč. Chci pryč o toho všeho, co mě tak tíží a trápí. Chci utéct tak jako utíká on na své výlety. A abych mohla pryč, potřebuju sílu, potřebuju se vyspat. Potřebuju se vyspat a on zrovna musí poslouchat hudbu, která mě tak strašně ruší. Prosila jsem ho přece o klid, vysvětlovala jsem mu, že opravdu potřebuju spát. Znám se, vím, že nevyspaná ten všudypřítomný stres daleko hůř snáším.
Je to fajn muzika. Jenže já slyším jen ty vysoké tóny. Přes moji podlahu a jeho strop, přes zeď z obýváku dolů do sklepa, která nás dělí značný díl našeho společného času, se ta muzika mění v jakési přerušované kvílení. Kvílení stvořené proto, abych nemohla usnout.
Nemůžu, už tady nemůžu být. Nejde to. Milenka přišla proto, aby nás jednou provždy rozsekla. To ona má pořádné kombinačky a s tím téměř neviditelným drátkem pevnějším víc, než si kdo z nás dvou kdy vůbec uměl představit, si poradí raz dva. Přišla nás zachránit, jakkoli to zní nadneseně na to, že je to jenom milenka.
Bude dvanáct. Už je skoro zítra, já jsem chtěla spát a místo toho se zase cítím jako u mučení. Mučí mě to kvílení. Musím vypadnout. Potřebuju spát, ale tady to nepůjde. Musím pryč, teď hned. Škoda, že nemám cigára. Nekouřím, ale někdy se cigára hodí. Beru víno, jdu ven.
Venku muzika nejde skoro slyšet. On je u ohně a přitahuje mě jako ten oheň. Jak ráda bych šla za ním. Objala bych ho. Dívali bychom se do plamenů připomínajících peklo, abychom se cítili skoro jako v ráji. Světlo ohně by zahalilo do tmy vše kolem nás, všechen ten bordel, který nikdy neuklidíme. Žár ohně bychom cítili jako lásku, která je přeci to nejdůležitější. Nic jiného není. Teď to vypadá, že není vůbec nic.
Vydám se hledat ten zdroj kvílení. Je to překvapivě líbivá ambient muzika, kterou si pouští přes mobil dole ve sklepě. Žádné vytí vlků, ale na telefonu se mi zdá snad nějaký orel, sokol či co. Jistě je to dravec. Venku ta hudba nejde skoro slyšet, ale nahoře v obýváku se přetváří do zvuků s naprosto jasným sdělením „Teď ti spát nedovolím. Teď spát nebudeš. Teď to nepůjde.“
Chvilku mě ovládl ten hřejivý oheň, ten oheň, který by klidně mohl být krbem domova. Teď bych šla k němu. Možná by byl rád, ten chlap, kterého jsem žádala o klid na spaní a on mi tu místo toho připravil hudební pozdrav od milenky, který mi nedá spát.
„Kam jdeš?“
„Kam bych asi šla? Chtěla jsem spát, jenže jsi mi to pokazil. Proč se mě tak blbě ptáš?“ pomyslím si, ale nechci být zlá, nechci se pouštět do něčeho, co by stejně nikam nevedlo. Je na to moc pozdě. Mně se chce spát. A navíc ten oheň je tak uhrančivý. Lítá tu i ten pták, co jsem jeho obraz viděla na mobilu. Jako bych vnikla do nějakého šamanského rituálu. Jsem tu narušitel, avšak příliš slabý na to, aby něco narušil. I to kvílení k tomu patří.
Najít rozumnou nekonfliktní odpověď, odpověď, která je odpovědí, přestože nic neřekne, mi chvilku trvá. Až se tomu sama divím. Většinou ze mě odpověď vyletí hned. To jemu to vždycky tak trvá.
Je to blbá odpověď, ale na blbou otázku snad ani jiná odpověď neexistuje. Ano, mohla bych mu teď ve slovech kopírovat své rozpoložení, mohla bych mu to vysvětlit v klidu. I přes ty rušivé zvuky jsem příliš unavená na jakékoliv konflikty. Mohla bych se snažit mu předat své pocity. Jenže to bych musela mít alespoň nejmenší dojem, že o to stojí. Mohla bych tomu věnovat energii a doufat, že to přece jenom na něco bude, ale teď jistojistě vím, že nebude.
Teď potřebuju pryč, tento šamanský rituál není pro mě. Tady lítá dravec vyhlížející svoji oběť. „Jdu ven,“ odpověděla jsem tomu člověku, který stál u toho šamanského ohně. V té chvíli mi připadalo, že se snad i přemísťuje. Byl víc s ní než se mnou. Byl víc tam než tady. A já tady taky nechci být.
Kam jdu? Jeho otázka byla tak blbá i proto, že já sama jsem to nevěděla. Jak bych to tak asi mohla vědět? Vím jen, že teď musím odsud pryč. Já to tu nevydržím, to úmorné kvílení dálek do toho ohně, který měl být krbem domova. Už to nesnesu.
Měsíc mi řekne, kam jít. Měsíc mě zbaví kvílení a snad přinese trochu klidu. Možná mě přivede i ke kolejím, ale nebojím se. Na Měsíc je spolehnutí, i na hvězdy. V jakkoli smradlavých sračkách mého života jsem se zrovna topila, vždycky se dalo podívat nahoru. A hvězdy tam zářily, jako by se vůbec nic nedělo.
Co my už se spolu s hvězdami nasnily o tom, jak už bude všechno tady dole jen hezké! Kolik smutků už jsem zaháněla pohledem nahoru, protože nic moc jiného vlastně nešlo dělat! Kolikrát už jsem se cítila totálně bezmocná, zklamaná, opuštěná? Kolikrát už mě zradili ti, kterým jsem věřila nejvíc? Kolikrát jsem si to sama pokazila, protože neříkám, co se říkat má?
„Říkám, co cítím. A když mě ta lištička v kuchyni chybí, tak ti to musím říct. A když ty se tváříš, jak bych ti o tom neřekla, tak to zopakuji. A znovu a znovu. Znovu. Nezlob se na mě prosím. Nezlob se, že ti neříkám vše, na co myslím a co cítím. Jenže těch pocitů a myšlenek je tolik!“
Proč mi na tom člověku, co mě poslední měsíce jen a jen zraňuje, pořád záleží?
Počkat. On tu není a myšlenky na něho mě opouštějí. Je tu klid, žádné kvílení. Jsem pryč od všeho. Stačilo jít kousek po silnici, spoléhat na Měsíc a užívat si hvězdy nad hlavou. S vínem se vytrácí myšlenky na lištičku. Je to uvolňující. Lištička mi už za chvíli bude úplně ukradená. Cítím se lehce, a přesto tak silná, že mi nevadí ani ten dravec létající nedaleko.
Zase, po kolikáté už mám začít úplně znova. Nemám nic, nemám kam jít a vůbec nevím, co budu dělat. Tohle definitivně není první prekérka mého života. Já už nemůžu přijít za kamarády a říct jim o tom. Vysmáli by se mi: „Už zase se v tom plácáš? Další, co s tebou nevydržel?“
Tohle je můj začarovaný kruh, celoživotní spirála. Všechno špatně, škrtnout, znova, znova, znova. Znova, znova a znova. Opakování matka moudrosti. Cítím se unavená. Už jsem dost stará a moudrost ne a ne přijít. Dostavují se jen jakési zvláštní pocity volnosti, víno čaruje. Nejsem sama. Měsíc je můj společník, nemluví, ale aspoň nic nepokazí.
Číst dál... KAPITOLA 9
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.