KAPITOLA 9
Začínám se cítit celkem dobře.
Třeba ještě zvládnu znova začít. Ale jak to udělat tak, abych se za pár let zase nedostala jen na další konec? Já už fakt nechci, nemůžu, nemám sílu. Já už vím, kde dělám chyby. Já už jsem se z nich přece poučila. Já už jistě vím, že je nechci opakovat, ani jako beran. Ale jistota, že se opakovat nebudou, mi chybí. Tolik mi toho chybí. Všechno. Možná jen jediné obejmutí. Něha. Láska.
Víno je jedna z nejkrásnějších věcí na světě. Víno je láska, radost. To víno mě odneslo na vlně myšlenek na hvězdnou oblohu někam do vesmíru. Byla jsem najednou daleko od všeho, přestože jsem byla jen kousek od posledního domu naší vesnice.
Můj přiopilý vnitřní hlas, se mě ptá: „Vím, že sis potřebovala projít tím, čím sis prošla, abys věděla, co víš teď. Tak si teď představ, že se můžeš vrátit do minulosti. Můžeš cokoliv změnit, cokoliv udělat jinak, ale nepřijdeš o tu zkušenost. Budeš vědět, co víš teď, ale nemusíš udělat nic z toho, co jsi kdy udělala.“
To zní dobře.
Musela jsem si důkladně projít blátem, abych věděla, že je to hnus. Teď už vím, že je mnohem lepší chodit po louce, než se brodit blátem. Tak proč to nedělám? Věřím v dobro, a věřím ve zlo, protože jedno bez druhého by neexistovalo. Věřím v harmonii, jing-jang. Nezlobím se za zlo, věřím, že stačí láska, láska tu tvrdou sílu přemůže svou jemností. Byla bych jemná víla, nebýt tvrdý beran. Občas se ta víla s tím beranem uvnitř mě zle pere. Občas se peru sama se sebou. Potřebuju tvrdé lekce, abych je brala jako lekce. Snesu hodně, takže je třeba udělat hodně, aby se mnou něco pohnulo.
I to zlé beru jako to dobré. A tak se klidně nimrám v blátě velkou část dnů, kdy bych se místo toho mohla opalovat na sluníčku. Vyfasovala jsem sebedestruktivní sklony, na to jsem fakt machr. Jenže vůbec nemám tušení, kam je odevzdat, aby mi nekazily život. Já, machr.
Tak tu teď luštím hádanku života pod hvězdami a hledám, kde jsem odbočila špatně. Já už nechci další kolečko. Musím se vrátit, abych změnila celý stroj, ten můj je značně nefunkční, ten můj stroj je na cestě do nikam. Aktuálně mám k záhubě asi stejný krůček jako bych měla k tomu svému vysněnému doma, kdyby to nebyla chiméra.
V hlavě mi zní Queeni/2/:
I'm just the pieces of the man I used to be.
Too many bitter tears are raining down on me.
I'm far away from home
and I've been facing this alone
for much too long.
I feel like no one ever told the truth to me
about growing up and what a struggle it would be.
In my tangled state of mind
I've been looking back to find
Where I went wrong.
Tohle je má osudová písnička, stále se opakující životní příběh. Teď však cítím, že nemám už moc sil na další pokusy, vlastně mi dochází síly i na tento. Aktuálně tuším konec, a tak se ohlížím zpět jako Freddie. Vidím moc lásky. Anebo ne. Je to láska, když tě to zabije?
Věrná své snílkovské duši a skrytému básníku v sobě, který stále dokola a dokola přichází o iluze, nejspíš také pod vlivem vína a možná i částečně vlivem toho kvílení, kterého jsem se zbavila, neztrácím naději. Zbavit se kvílení byl totiž velký úspěch. Vyhrabat se z postele, obléct se, vyrazit ven. Dokázala jsem to! Třeba se mi povede najít ta odbočka a pak už konečně najdu ten správní směr. Třeba dostanu šanci ještě tu výhybku ohnout jinam, mám přece hvězdy při sobě. Jsem v dobrém rozpoložení, cítím to.
Vracím se zpátky. Čtyři roky s tímto chlapem plus ty roky a ti chlapi předchozí. Všechno mínusuju. Všechny mé lásky, ti, kterým jsem dala srdce, aby ho rozkrájeli na kousky, sežrali nebo hodili lvům. Všichni ti, co by mě milovali a dokonce mi dali své srdce, abychom ho rozkrájela na kousky a hodila lvům, protože žrát se mi nechtělo. Proč jsem si jen nenechala některé z těch srdcí, které by dokázalo rozehřát to moje, rozehřát, nikoli rozežrat. Sebedestruktivní sklony? Na ty se dá svést všechno.
Vlastně si zasloužím trpět, nechala jsem svoji lehkomyslností trpět jiné. Byla jsem lehkovážná, než mě dostihla přílišná odpovědnost. Vyžívala jsem se ve svobodě, než jsem na prahu čtyřicítky zjistila, jak moc bych vlastně chtěla zapustit kořeny, někam patřit, mít někoho, kdo bude mít mě. To mluvím stále o tom, který není schopný udělat ani ty lištičky v kuchyni, o tom, který tajně sní o svobodě a cestování, a já stejně nemůžu uvěřit, že mu ty blbý lištičky fakt jsou úplně jedno. A je mu úplně jedno, že bude pod linem plíseň. Vždyť je to nechutný. Nechutný domov, co vlastně ani není domov, jen bych si strašně přála, aby byl. To jsem to zase dopracovala.
Dobře, zpět, znova. Práce. První práce, druhá, třetí, roky v oboru. Ano, jsem ten pracovník, kterého by v mé oblíbené knize vystříleli, protože se jeví jako zbytečný (poznámka pro neznalé: po vystřílení všech těchto pracovníků se potvrdilo, že opravdu zbyteční byli). Jo, Stopařova průvodce mám fakt ráda. Je pár věcí, co mám fakt ráda. Třeba hvězdy. A teď se pod nimi otáčím zpět, abych zjistila, kde jsem odbočila špatně.
Už jsem nějak hrozně daleko. Nejsem si jistá, že je to tím vínem. Co když tentokrát opravdu přijdu na to, co změnit tak, abych se z toho bláta, co se v něm tak ráda, ač vlastně nerada, hrabu shora dolů, zdola nahoru, znova a znova, nedostala do louže?
Proč se honím za bludy a proč je kolem mě tolik strašáků? Proč dělám něco, co vlastně dělat nechci? Proč trpím, když přece věřím ve štěstí a lásku? Proč pořád sama sebe ničím? A proč s tím nejsem schopna pořád nic udělat, i když si ty sebedestruktivní sklony moc dobře uvědomuji?
Proč ten chlap tam dole, co poslouchá tu muziku, co přes zeď zní jako kvílení, chce začínat znovu, když už jsme toho tolik prošli a já přece vím, že ta lištička není tak důležitá jako to, že se dva mají rádi?
Dobře, zpět. Kdy naposledy jsem byla takto v prdeli? Jo, tak někdy před těmi čtyřmi lety plus. Vždyť už mi tento i vyčetl, že mě vytáhl z díry od Pavla (pořád jsem ti za tu díru Pavle neskonale vděčná, děkuji).
Ach jo. Ani tento mě nezachránil, ač se tvářil jako chrabrý hrdina. Zdaleka nebyl jediný.
Teď je tu však ta výzva. Můžu si nechat, co vím. Můžu se z toho poučit i jako nepoučitelný beran a přitom to vyškrtnout ze života. Už nemusím stejnou chybu dělat dokola. To je super! Tohle se mi fakt líbí. To není fráze. To není fikce. Tohle je cestování časem. Realita o třech rozměrech, kde čas můžu vyškrtnout. Stejně je relativní, co s ním?
Vyškrtávám, vyškrtávám, vyškrtávám. Chlapi, práce, vysoká. Sakra. Jo, na tu vysokou bych taky nešla. Vždyť já jsem vůbec po gymplu nevěděla, co chci dělat. To tata trval na vysoké. Co s holkou z gymplu, co má v hlavě trochu zmatek?
A proč jsem tolik toužila po pozornosti? Jak to, že jsem se líbila ostatním, když já sama jsem vlastně nikdy nevěřila, že jsem hezká? Vlastně jsem se nikdy nechovala tak, aby mě někdo mohl být rád. I teď, chovám se jak megera a ještě se zlobím, že se ke mně chová jak k megeře.
Sama ze sebe dělám služku. To abych se zavděčila. Sakra, co všechno už jsem v životě udělala jen kvůli tomu, abych se někomu zavděčila? A komu všemu jsem se kdy chtěla zavděčit? Nechápu, proč se potřebuju líbit všem? Proč mě tak zajímá, co si o mě druzí myslí? Proč dělám něco, jen kvůli tomu, abych pro jakési okolí byla taková nebo maková. Takovou nebo makovou vybírám podle nálady. Umím být milá, společenská i pěkná nedůtklivka, záleží na rozpoložení autora této hry. Ale kdo je autor, to fakt nevím. A kdo jsem já? To taky ne.
Co bych dělala, kdybych všechno v životě nedělala kvůli jiným, aby mě milovali, nenáviděli, aby mě mohli nasrat nebo zklamat? Jak bych řídila svůj život, kdybych nebyla neřízená střela? A proč mě zatraceně tato má přezdívka tak lichotila? To jsem fakt jen blázen, co bez váhání zničí sám sebe? Vracím se zpátky a hledám, kdo jsem a co chci.
Přestože mi ta písnička od Quennů nezní v uších poprvé, až teď jsem strašně hluboko a daleko. Až teď vidím všechny ty svý bludný kruhy pěkně pohromadě. Ne práce, peníze, domov, vztahy, láska, ale totálně všechno. Všechno je špatně. Všude je něco špatně, na všem se dá najít něco špatného. To mi jde, to hledání špatného, to rýpání se v hovnech. Vždyť i ty lištičky jsou špatně, že nejsou. Já to moc dobře vím, a taky vím, že ta naše kuchyň s retro kachličkami je docela fajn.
Lištičky jsou pryč, kuchyň je pryč, doma je pryč. Je pryč úplně všechno. Nic z toho už bych nechtěla zažít. Ale chápu, že jsem si to potřebovala zažít, abych věděla, co vím teď. Jestli to můžu vymazat, mažu to.
Sama se divím tomu, že najednou opouštím svoji marketingovou pózu „i mrtvá zdechlina je dobrá a dá se prodat“. Neděkuji za ty zkušenosti. Tentokrát neděkuji za ty sračky, které jsem přebrodila s myšlenkou, že jestli mě nezabijou, tak mě třeba posílí. Tak se to přece říká. Ale já už to nechci kupovat, a prodávat už vůbec ne.
Domluva s vínem byla taková, že zkušenosti mi zůstanou, ale já můžu vymazat to špatné. Ve víně je pravda. A tak mažu a mažu. Nevidím nic, co by potom mazání zbylo ze mě. Cítím se dost vymazaná a za Boha nemůžu přijít na to, kdo jsem, když nebudu ta holka v očích jiných.
Já přece nejsem ani ta divoká puberťačka, co o ní věděla půlka města, když někam přišla. Dělala ostudu, asi ze vzdoru. Jenže vzdor je vůči někomu, není to kvůli sobě. Nejsem sakra ta precizní šprtka, co se asi snažila přes jedničky někomu zavděčit. Nechtěla být za blbou, a tak udělala plno blbostí. Chtěla obdiv, ale koho a proč? Dnes jistojistě vím, že to za to nestálo. Na co obdiv? Na hovno. Já o to nestojím. Ale o co stojím? Co chci? Nejsem přece ani neprůbojná, jak o mě napsali v páté třídě jako hlášení do přihlášky na gympl. Já a neprůbojná? Počkejte v pubertě, jaká budu divoška! Ani ta divoška, nic z toho jsem nebyla opravdu já.
Teď když tápu v minulosti a odkládám vše, co už nechci, už jsem fakt jen děcko. To jsem já. Jsem to hravé děcko, co se radovalo ze světa a užívalo si ho plnými doušky. Jak byl tehdy svět krásný! Jak lehké bylo žití!
Chceš si přečíst celý příběh najednou?
Chceš celou knihu? Můj milý čtenáři, jednoduše si o ni zažádej na mailu protuholku@seznam.cz. Pošlu ti ji jako pdf.
Cena knihy je plně na tobě. Záleží jen na tobě, nakolik si toho příběh ceníš, nakolik ohodnotíš tu knihu. Nemusíš platit nic, když nebudeš chtít.